Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Horská výzva – Jeseníky

Horská výzva – JeseníkyPsala se polovina března a my se s Dalíkem rozhodli, že spolu poběžíme 1. letošní závod Horské výzvy v Jeseníkách. Ten se konal z pátku 10. na sobotu 11. dubna. Varianta trati byla jasná – long neboli dlouhá neboli nějakých 63 km.

Už start zaváněl něčím novým – poprvé jsem vybíhala o půlnoci, přesněji ve 23:55. Poprvé jsem běžela s Dalíkem zvaným Mílařem (nenadarmo), pro kterého to bylo „jen“ něco přes 60 km. Slovo „jen“ vystihuje, že tento mladý klučina absolvoval už několik 100 km závodů, proto tento nebyl pro něj ničím zdaleka tak náročným jako pro mě. Smrdělo to opravdovým ultra, protože takový závod, co se délky týče, jsem zakusila zatím jen jednou, a to v létě a ve dne. Horská výzva tak pro mě znamenala opravdovou výzvu, zda na to mám, či ne.                                                                                                     Poprvé jsme taky startovali s chlupatými závodníky v rámci kategorie Dogtreking.  A taky jsem poprvé startovala za tým NVPP a říkala jsem si: „Holka, snaž se, ať nemáš ostudu.“  A tak jsem se snažila...

Závodu se zúčastnili i kamarádi Honza s Vojtou, Ondra s Tomášem aj. včetně podpůrného týmu Vlaďky s Jardou.          Poslední přípravy před startem, který byl v Koutech nad Desnou, se nesl v duchu mírné nervozity, očekávání a hlavně zívání, jelikož se blížila půlnoc. Kopnout do sebe Redbull, popřát ostatním hodně štěstí a jde se na to. Rozsvítit čelovky: 5, 4, 3, 2, 1, start! A něco přes 200 týmů vyběhlo vstříc nočnímu dobrodružství.

Začátky jsou pro mě vždycky nejhorší, než se dostanu na provozní teplotu, a taky tady tomu nebylo jinak. Statečně jsem běžela po dlouhém asfaltu, který, zdálo se, nebral konce. Po pár kilometrech jsme konečně šlapali do kopce, Sedlem pod Vřesovkou místy po kotníky ve vodě. Lesem se vytvořil dlouhý had svítících čelovek.                                                                „Hlavně se držet parťáka“, říkala jsem si. Ten stoupal kousek přede mnou otáčejíc se, kde jsem. Byla jsem tam (a vydrželo mi to až do cíle). Díky za jeho reflexní větrovku, ve které jsem ho i ve tmě dokázala rychle identifikovat. Dohodli jsme se, že si každý půjdeme svým tempem, a počkáme se vždycky někde nahoře tak, abychom se vzájemně nebrzdili. Vždycky čekal Dalík :).

Plní síly a energie jsme zdolali Keprník a hurá směr Ramzová – 1. kontrola a občerstvovačka. Při sebězích jsem pádila jako o život. Kde jinde to člověk může nadehnat než v nich? Pocítila jsem radost - od posledních závodů jsem se v nich zlepšila, moc nebrzdila, ale prozměnu několika (držko)pády za ně zaplatila a domů si kromě jiných zážitků přivezla i nemálo modřin :)                                                                                             

Zaregistrovala jsem Kláru Rampírovou (která se svou parťačkou vyhrála ženskou kat.) a řekla si: „Když se jich budu držet, bude to dobré.“ Vydrželo mi to přes Obří skály, Šerák až po Červenohorské sedlo – 2. kontrolu a občerstvovačku. I to bylo chválihodné.

Taktika zůstávala stejná – vpředu Dalík, někde daleko za ním já. Snažila jsem se udržovat pořád stejné tempo, levá noha střídala pravou, pravá levou. Šlapala jsem a šlapala, ale do doby, než začalo svítat, to byl boj. Prala jsem se s únavou, fyzickou a hlavně psychickou. Pořád dokola jsem si opakovala Pavlovu mantru „všechno je jen v hlavě“ a snažila se tak zahnat špatná myšlenky a pokračovat dál. Stejně mi nic jiného nezbývalo...

Od Červenohorského sedla to začalo být konečně zajímavé. Konečně začalo svítat, konečně jsem viděla taky něco jiného než sníh, tmu a světlo z čelovky. Konečně jsem se kochala krásnými výhledy. Proběhli jsme kolem Švýcárny a já se těšila, že poprvé vystoupám na Praděd. Šťastná jako blecha jsem po východu slunce dorazila na vrchol ve výšce 1492 m,         3. kontrolu, tentokrát bez občerstvovačky. V nohách jsme měli 42 km, pár fotek na památku  a pokračovalo se dál na Ovčárnu. Tam nás čekala 4. kontrola, 3. a poslední občerstvovačka s teplou polévkou, což mi dodalo novou energii, a já měla pocit, že do cíle to už zvládnem levou zadní. Mýlila jsem se.

Cestou přes Vysokou Holi se zdálo, že nás odfoukne, a tak jsme kromě jiného bojovali hlavně s větrem. Těch 20 zbývajících km jsme běželi, šli, běželi a šli, nohy se pletly, v hlavě se točilo, ale pokračovali jsme, jak se dalo. Únava byla veliká, ale když jsme to zvládli až tady, zvládneme to i do cíle. A tak jsme proběhli kolem Františkovy myslivny, přes rozcestí pod Dlouhými stráněmi a pomalu, ale jistě jsmě směřovali zpátky do Koutů. Posledních 10 km se táhlo, měla jsem pocit, že do cíle snad nikdy nedorazíme. Nikde nikdo, jen já a Dalík.       Naštěstí všechno jednou nejen začíná, ale i končí. Tak jsme se ocitli na posledním seběhu po sjezdovce a poslední km do cíle jsme dokonce dosprintovali, když jsme se hecli a rozhodli, že ještě předběhneme jeden soutěžní pár. Podařilo se.

Finiš byl suprový. Pocity euforie a úlevy nemusím asi popisovat. Za 10:48 hod jsme proběhli cílem, v celkovém umístění 45. a v kat. mix na slušném 8. místě.  Jsem moc ráda, že jsme závod zvládli ve zdraví a dobré náladě J Taky jsem ráda, že když Dalík neplánovaně ujel po sjezdovce v 5 hod ráno do tmy neznámo kam, vrátil se v pořádku,  a my tak mohli pokračovat v závodě. Jsem hlavně ráda, že jsem do toho šli a přivezli si hezké, i když bolavé zážitky.

Děkuju Dalíkovi, že to se mnou vydržel. Gratuluju všem kamarádům i ostatním statečným, kteří se horské výzvy nezalekli a zkusili to. Stálo to za to :).