Ani nevím, kdo přišel s nápadem běžet MČR na 100km v Plzni, jestli to byl Mates nebo já, ale každopádně to byla výzva. Relativně rychle a po asfaltu, tohle prostě neznáme.Ráno vstáváme jak na šichtu do werku, protože registrace je do sedmi, start o půl osmé a před tím je samozřejmě třeba zvládnout všechny ty ranní tanečky jako pokus o jídlo apod. Od ubytování dojíždíme tak akorát, dáme prezentaci a jdem se podívat, kde bude start. No a od té doby se čas nějak zrychlil, to jsem teda zjistil přesně v tu dobu, kdy ještě tři minuty před startem sedím, přesně tam kde i císař pán chodí pěšky a sám. Při dobíhání na start, mě uklidňuje zjištění chybějícího tepáku, který nemám na ruce ale v autě a tak si jen pomyslím, to mi to fakt hezky začíná. Plán byl jasný, rozběhnout rozumně s tepem okolo 120-ti (což by mělo být tempo zhruba 5:05) a držet to tak do 30 až 40-tého km. Startujeme, běžím chtě nechtě „pocitově na pohodu“ a abych dodržel dekórum a dbal o své zdraví, vybíhám v tílečku. Ráno jsem kladl Matesovi na srdce, ať se pořádně obleče, neb jsme škrábali auto, což znamená, že je možná zima (ano někdy se opravdu chovám jako odpovědný rodič), nicméně už po prvním kole je mi hyc a tak se svlíkám. O chvíli později při průběhu kolem pořadatelských stolečků s časomírou si vyslechnu, že nebudu diskvalifikován a něco o přimhouření očí :). To mě docela pobavilo, vlastně jsem mohl skončit hned na začátku. Běží se mi dobře a lehce, jenže při pohledu na hodinky, zjišťuju svůj průměr na kilák, který je pořád pod pět, a to už jsme někde na třicítce. Říkám si „Karle takhle by to nešlo, tady něco nesedí“, trošku přibrzdím a maratón dobíhám s časem 3:37 v průměru 5:12 na km. Ta krátká chvíle osvícení, se asi vyplatila, protože na padesátém kiláku mě přepadají obrovské křeče v břiše a první únava. U stolečků už sedí převlečený Mates, který to zabalil a ve mně to hlodá. Jenže pak si říkám, synku nebuď cyp od Ostravy, který tu „guni sagi“ pojmi to trochu na „kochaczi“ a vydrž (všimněte si vhodného použití japonštiny :)) je to už jen maratón a kousek. Taky Helenka hlásí, že lidi na fb fandí, což věřte nebo ne přidává neuvěřitelnou energii. Blíží se sedmdesátý kilák a já toužím státi se ženou, ty totiž vydrží vše a mě už opět opouští vůle. Vidím, že pod deset to asi opravdu nedopadne, ztrácím tempo i chuť. Když mám asi 18km do cíle, ve sluchátkách slyším „ zůstal si rebel a prohra tě nezlomí, zůstal si ….“ což mě nakopává tím správným způsobem a začínám znovu točit jakž takž rychlá kola a vypadá to i trochu nadějně s výsledným časem. Rvu se s tím, jenže moc dlouho mi to nevydrží a 10km před cílem se sice ještě snažím, nicméně přichází smíření s tím, že to nedopadne a bude to lehce nad. Došourám se do cíle v čase 10:10 a říkám si ambice byly větší, ale … „Karle tvůj trénink stál v posledním měsíci za ….. tak se nediv“ no a na druhou stranu na staříka „hobíka“ to zas tak zlé není, nikdo neumřel, takže vlastně pohoda:).
A pár písmenek na závěr:
- moc děkuji všem za podporu (těm co tam byli i těm co fandili virtuálně)
- velká gratulace Avatarovi – Helči, k prvnímu doběhnutému silničnímu maratónu v hodně solidním čase!
- poznatek, který dle mého pořád obecně platí, chceš-li něco trošku rozumného běhat, tak týdenní objem musí být mezi 130-160km jinak to moc dobře nepůjde.
- ale ať je, jak je, člověk se z toho nesmí po…. Běhání je přece jen neuvěřitelná zábava a radost, ikdyž to tak někdy nevypadá a chvilkama to i bolí.
