Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

H8 – horké překvapení

H8 – horké překvapeníSlyšel jsem o ní poprvé asi na pjerunu od okolních běžců , slova že proti němu je to jen hezká procházka po Hostýnských vrších mi tak nějak utkvěla v paměti. Jak osudový omyl to byl, jsem zjistil až ……

Ale vemem to hezky popořádku, akce je koncipována skoro na tři dny, což je moc fajn, protože utéct od všeho na takovou dobu, je velmi příjemná záležitost . Přijíždíme tedy v pátek navečer, absolvujeme standardní procedury registrace a ubytování, které máme v místní tělocvičně ( byla i možnost postavení stanu venku ). Vše probíhá nadmíru hladce a pohodově, v  tašce se všemi nezbytnostmi je i pěkný šátek od Inov a pak k němu fasuju ještě úžasné triko, co víc si přát ( zase bude v čem chodit na šichtu :) ). Všudy přítomná pohoda je nakažlivá, potkáváme staré i nové známe, klábosíme, odpočíváme …. takže to vážně vypadá na úžasný víkend.

Ráno je start v 8:08 což je super čas, není třeba stávat brzy, jenže když chrápete v tělocvičně musíte se smířit s tím že vás nedočkavci probudí trošku dřív, než jste chtěli, ale i poléhávání s průběžným odskakováním na záchod má svoje kouzlo.

Je to tady!! Po startu jdeme vcelku příjemné tempo, ale už i tak ráno je nepříjemné teplo ( jak jsem se později dověděl, bylo v některých místech závodu i 37 ve stínu ), plním své předsevzetí držet se za čelní skupinkou a zbytečně nepřehánět. Jenže už po chvíli se začínám nějak divně ….. když něco nefunguje, je zapotřebí zrychlit , ono se pak alespoň ukáže o co jde a nebo že to je jen další z mentálních problémů. Takže předbíhám mlaďochy Žabáka s Metlošem ( čímž je samozřejmě hecnu a oni si to nenechávají líbít :) ) a snažím se držet co nejvíce vepředu. Po nějaké době začínám pomalu vadnout a dobíhá mě Michal z Trailpointu, hezky požvaníme dostávám Info že sotva jsem si našel moji botu s velkým B, tak že mi opět zruší její výrobu a rada ať si koupím několik krabic do zásoby je opravdu k nezaplacení . Nejsem na tom nejhůř ale ani nejlíp, za sebou mám dlouhou louku a tak mám přehled kdo všechno se plíží za mnou, zdá se mi že tam v dáli vidím šedé triko a ladné pohyby, takže zastavuju, přehodnocuju původní ambice a čekám na parťáka pro B7. Ospravedlňuju se tím, že to pro nás bude ten pravý trénink na tuhle akci, tak proč ne :). Docela mě šokuje. že je tak vepředu, je horko a taky je to její první ultra, jenže začínám tušit, že mi ještě pěkně provětrá perka. Zanedlouho docvakáváme Matese který sedí na zemi a nevypadá moc dobře , zjišťujeme jak na tom je a posíláme ho dolů ať se na to vykašle, jsme rádi že to tak dopadá a doufáme že ten necelý kilák k nějaké té pomoci zvládne ( tady nutno dodat že byl velký výkon se s tou sádrou, týden po startu na Sassu postavit na start a zkusit to, protože někdy když to nezkusíš, nezjistíš hranici kdy už to nejde ).

Pokračujeme a někde před Hostýnem mi nějak divně začínají trpnout ruce i nohy, cítím jak mi horko frčí směrem k hlavě jedna, dvě ….. kdybych nezastavil tak bych sebou seknul , takhle jen nasazuju výraz „ je to v pohodě“ a posílám Avatárka napřed že ji pak doběhnu, jen co se trošku zmátořím. Jako každá ženská vůbec neposlouchá a drží se mnou šnečí tempo, než mě to trochu přejde. Naštěstí je tady neplánovaná občerstvovačka se „svatou“ vodou, nalít si ji ledovou pěkně za krk a vůbec všude , pak se napít a můžem vesele pokračovat. Nahoru pokračujeme po cyklostezce nad schody ( takhle jsem přejmenoval ten rantl se zídkou co je lemuje ) je to evidentně lepší varianta a na konci nás čeká další z kontrol, kde nám cvaknou lístek, bohužel vlak nikde a tak pokračujem po svých. Je zrovna čas oběda, okolní stánky a dav doslova zvou, jenže prý je to závod a tak do toho zase hezky šlapem.

Jíme pijem povídáme si s ostatními i mezi sebou, sem tam někoho přibereme a potáhneme, je to fajn a já nechápu, že ta kosmická bytost co valí vedle mě, ještě zatím neměla krizi ani problém a to za sebou máme přes 40km. Kolem padesátého to ale přichází, takže si říkám, že možná bude normální :), doběh na občerstvovačku je poklidnější a snažíme se držet tempo „ nět kam spěšiť v takoj žare“ , tam do sebe Hela nacpe vše co najde na stole, až mám trošku obavy jestli to pak nepůjde stejně rychle ven, jenže potvrzuje kosmický původ a po dočerpání energie valíme dál. Na posledním kopci se dovídáme, že si nestojíme vůbec špatně, já celkem vepředu a Avatárek dokonce sedmá mezi ženami. To nám dodává sil, to znovu trošku rychleji rozběhnout, profil už je příznivý a převážně z kopce. Ke konci cestou povzbuzujem ty co míjíme a nabádáme je na připojení se do vláčku, což někteří akceptujou a do cíle dobíháme s úsměvem a v pohodě.

Trať byla fantastická, kopečky a spousty běhání v lese bez kterého by se to v tom horku nedalo ani přežít, značení jaké jsem ještě na žádném závodě nezažil a neviděl, ztratit se bylo skoro nemožné ( ikdyž jsme slyšeli, že se našel nějaký blb, co část značení přehodil aby nebyla nuda, nás to však až na jednu otočenou šipku, minulo ). Občerstvovačky byly naplněné vším co bylo třeba a i něčím navíc, všude pak usměvaví a pohodoví lidi, co rádi pomohli a to se cení nejvíc. Večer po závodě pak živá hudba , tanečky a spousta zábavy, co víc si vlastně přát :).

A výsledky? Ne že by byly nějak podstatné Metloš i já jsme se vlezli do top 30 a Helenka tam dala hned na prvním ultra bednu za třetí flek. Lidičky díky všem co jste tam byli i těm co jste tam nebyli a fandili , nesmím taky zapomenout na našeho sponzora chatu Ostrý a jejího majitele, protože nám doopravdy hodně zpříjemňuje náš běžecký život, díky!!