Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Gran Sasso d´Italia... Porno od žačátku až do samotného konce!

Gran Sasso d´Italia... Porno od žačátku až do samotného konce!Když, jsem se dozvěděl, že nakonec pojedu…

Meeee… Na zažátku června Sam zveřejnil článek podle kterého se má 6 draků vydat na cestu do Itálie a úplně to tam rozbít… Tož pošlu mail… Bohužel něvyšlo… Za pár dní příjde další mail ve kterém se píše, že to není ztracené a že je místo ještě pro další dva draky… Ptám se 13 co si o tom myslí a s jeho slovy ať na nic nečekám, píšu Samovi mail z5. Yeah jedu!!! Měsíc a půl na to abych se stal rychlým běžcem moc nestačilo ale zvykl jsem si, že to jde... Den odjezdu byl sranda. Ráno rychle sbalit ( zapomněl jsem Ipod L(( a nůžky na tape ) , nasednout a jet. Byli jsme domluvení s největším drakem celé sestavy Tomem Lichým, že z třinca už pojedem spolu. V pohodě nasedáme a postupně nabíráme členy výpravy. Mates, Tomáš, Ondra, Jéňa a meee jsme dorazili do Brna kde nás čeká car se kterým dojedem až do země nezemě. V caru nás čeká Tomek Křivohlávek, Lůca, nejmladší člen David Novák a náš leader teamu Petr Novák. 1,2,3,4…9 lidí vyjíždí směr Itálie střední Apeniny na Gran Sasso. Cesta dlouhá, ale s jednou spací pauzou se to dalo vydržet. Přejeli jsme kupu tunelů a najednou jsme se objevili na kouzelném místě plném kopců a úžasných scenérií. Teď už jen 27km úsekem serpentin k hotýlku a jsme HERE! Po 24h konečně normální postýlka, kde se všichni rozvalíme tak na hoďku a pak ideme obhlydnout teren… Trháme se na různé skupinky a já si jdu to svoje s Ondrou a Tomem Křivohlávkem. Udělali jsme krásnou 5tku a podívali se i na pár částí trati. Nejvíce mě bavily nádherné serpentiny nad hotelem, kde povede seběh skyracu. Pak umýt a JÍDLO!!! Jak jsme celý pobyt podotýkali, jedli jsme jako profíci!!! Pasta, pasta, pasta. Po večeři mítink s ostatními týmy ( bylo jich moc: Španělsko, Itálie, Srbsko, Česko a Japonec ). Dozvěděli jsme se pár věcí ohledně tratí a spinkat!

Zápisník malýho poseroutky žabaka:

Tvl!!!! 8:24 na budiku vidím a mám strach že si brzo pustím do trenek... Bolí mě ajťaček jak pes a kolem 17:00 startuju první vertical a taky první závod venku... Na jednu stranu se moc tesim až mi trasa zlomí vaz a na tu druhou jsem zesrany az za ušima... Nepřemýšlej, běž!!!

Ráno snídaňka a upřímně už vážně nevím, co bylo potom. Pamatuji si až cestu na race. Sjíždíme FuNiVoU ( funivia… čti FuŇiVa ) Start je hlášen na 16:30, však víte… Siesta, kafíčko a bratři Taliánští to měli trošku na párku. Banán kolem 17:45 slyším Matěj Urba…hm..ka na start a tak svlíkám tričko jako obvykle a stavím se na start. 3,2,1… Bohááá to je rychlééé… V hlavě mi zněly připomínky zkušenějších borcům, ať to nepřepaluju… Ale jak jdou přepálit 3 kilometry? Nooo tak… Rovinka je za mnou a konečně začínám stoupat… Píchám ( tyčkama ), jak zběsilý a snažím se držet tempo i když mi už srdce skoro vyskakuje z těla. Potkávám ceduli  300m vyškových nastoupáno a začínám zjišťovat co je to vertical. Fakt to bolí!!! Po 500m výškových mi nabízí kelímek vody, já týpkovi rvu dva. Jeden za krk a z druhého se snažím napít… No snažil jsem se… Chvíli rovinka kde jsem myslel, že moje nohy už nemůžou být víc na sračku… Můj cíl se změnil na dokončit! Pomalinku mijím cedulky 600,700m a říkám si, že na kopec se asi dostanu. Furt to bolí a furt stejně nemůžu, ale prostě se snažím a chvilku si i nadávám. Cedule 900 a za ní kousek už stojí Petr, který na nás řve ať makáme že už je to jen kousek. Snažím se ze sebe vymačkat poslední síly a koulím to do cíle… Meee… Vertical je prostě hustýýý… Jsem nahoře, lehám, křečkuju, zvedám se a jdu si dát skvělý meloun a coca colu… Je to za mnou… No nic… Sprcha a jedem dolů, kde se snad dozvíme výsledky… Marně… Dozvídáme se že Liči je druhý celkově, jinak prd… Dáme pár koláčů ( pizz ) a valíme nahoru.

Zápisník malýho poseroutky žabaka:

Vertical je za mnou... Ten pocit co jsem měl se nedá s ničím srovnat... 48 place celkově což potěšilo... Kategorii pro jistotu nevím... Mám takový pocit že skyrace bude stát za to...:) po pizza(koláč) párty jedeme konečně do hotelu kde se konečně natahnu...:)

Sobota ráno… Trošku bolesti nožiček… Snídaňka, spinkání, trošku procházka, popoběhnutí a pofocení zvířátek, které tady chodí jak chcou... Večer sjíždíme dolů do centra dění na výsledky. Dobrýýý!!! Liči obsadil 2. místo v kategorii U23, náš nejmladší drak 3. místo v kategorii U19 a jediná zástupkyně něžného pohlaví z Česka byla také 3 ve své kategorii. Vypadá to na docela slušný začátek. Po chvilce se ptáme na výsledky dalších a je nám sděleno, že jestli je chceme, tak si je máme vypočítat. Pár lidí to trošku nasralo. Co už… Zjišťuju 6th place v kategorii… Jedem nahoru na večeřu a pak spinkat.

Zápisník malýho poseroutky žabaka:

Nohy snad zregenerovaly... Příroda je pořád stejně krásná... Zítra skyrace. Bojím se výsledku a zároveň se moc tesim...:)

Ráno vstáváme o hodinu dřív protože v 8:30 už racujeme. Papáme, já zjišťuju, že tejpy, které jsem lepil večer krásně drží a že dneska bude pjostě sjanda!

Zápisník malýho poseroutky žabaka:

Je to here... Doufám že snídaně nepřijde nazmar... ale je to here... Mám neskutečné nervy...

Jsme opět dole ve městečku, kde se nachází start i cíl. Nervy jsem měl fakt velké… Všechno co jsem vypil tak šlo okamžitě pryč, takže ještě 2 minuty před startem jsem byl v křočkách. A tak co… Stavím se na start, všichni si přejeme hodně štěstí aaaa… Start! Myslel jsem si, že teda to bude trošku pomalejší, ale tak co, žijeme jenom jednou. Buším do toho stejně jako ostatní a snažím se chytnout Ondry. Hezky za ním stoupám verticalem, kterým už jsem si to jednou dal. Tentokrát jsem šel s úsměvem a heslem run free v hlavě… Nahoře zjišťuju, že jsem o něco rychlejší než v závodě verticali což mě trošku potěšilo a trošku naštvalo, ale už na to nemyslím a vylím se občerstvit. Teď už bez hůlek opouštím OS a valím do hor… Ondra mi trošku odskočil tak pokračuju sám… Předbíhám Srby a vím, že teď si alespoň trošku odpočinu, protože přichází mírně nakloněná rovina dolů… Začíná trošku krapat tak na 5 minut nasazuju dres a jedu bomby dál… Docvakl jsem dva Italy a začalo mi vrtat hlavou či jít přes ně něbo se jen tak vést… Chviličku jsem za něma a citím drobný problém v nártu… NeřeSHIT a jedu dál… Probíhám OS, beru kelímek a předbíhám Italy a snažím se udržovat tempíčko… Je to brutus… Furt i na rovině se snažím držet 4:30 a jet co to jde… Dávám gučkové bonbonky a bojuju… Začínám poprvé výrazně stoupat do kopce bez hůlek a není to tak zlé jak jsem si myslel… Přichází trošku krizička do nohou, ale cvakám se za týpka, co si to jde jako by se nechumelilo a za ním držít až nahoře kde se snažím chytnout dech a rozběhnout se na rovině… Probíhám na loučku na vrchu a vidím tu nádhernou horu ( picco cefalone ), která je nejvyšším bodem trasy… Chůze, běh, chůze, běh… A jsem pod lezením… Vzpomínám si na Olinku, jak neskutečně bojovala v tatrách a já se snažím jet stejné bomby… Po chvilce přestávám myslet na cokoliv a snažím se jen udržet na šutru, na který mě vysadil člen horské služby… Yeah!!! Vrchol… Dobíhám na další OS, otočím do sebe jeden kelímek a opírám se o stůl a snažím se uvědomit to, co tu dělám… Dávám druhý a opouštím OS ještě trošku žíznivý s tím, že bude další za km, jak tomu bylo do teď. Chyba… To zjistím, ale až pak.., Začínám sbíhat mezi šutry, kde používám vážně hodně moc ruce… Od dalšího člena HS se dozvídám, že jsem typický Španěl… Ouk… Skaču ze šutru na šutr a vůbec nemyslím na to, že kdybych udělal krok mimo tak se hezky proletím dolů. Dostávám se na rovinu a zjišťuju, že nevím kelímky u nikoho v ruce a že jsem tak trošku v prdeli, protože vodu samozřejmě sebou nemám… Biju si do hlavy, nadávám si moc, a začínám zpomalovat, ale pořád idu… Po mírném terénu, kde jsem všude mohl běžet rychleji, jsem se doploužil na chatku před serpentinama nad hotelem… Otočím do sebe snad 4 kelímky vody a ionťáku a trošičku zmaten začínám sbíhat. „ Tady to znáš Mates. Hlavně nespadni a val dolů jako byses ani nedotýkal povrchu. “ Na začátku to vážně funguje… Tělo vstřebává vodu a já se snažím dohnat ztráty… Buch bum bác!!! Kopl jsem do volného šutru a hezky jsem se odporoučel k zemi… Cítil jsem, jak krásně jsem si narazil holeň a koleno a že mě taky trošku bolí ruka, kterou jsem se snažil zbrzdit dopad. Ital a Španěl, kteří běželi za mnou se na chvíli zastavili a dívali se, jestli se vůbec zvednu. Oklepu se a snažím se využít všechny své síly a doběhnout na OS u hotelu… Cítím jen bolest, nic víc a bojím se, co bude dál. Vím, že teď skončit nemůžu a proto se snažím probudit porno kolmým seběhem pod hotelem. Moje koleno a holeň začaly stávkovat, jako že dál už se jim vážně nechce… Dostávám se na traverz a vím, že mě čeká ještě necelý vertical km dolů a tak 5 kiláčků… Snažím se rozběhnout a moje mašlaté nohy mě ještě jednou pro jistotu pošlou na zem… Dopadnu do trávy a teď už vážně uvažuju, co to dělám… Chvíli ležím a divám se nahoru… Zjišťuju, že nejsem na ultra a že tady se hraje i o vteřiny… Snažím se přes jednu nohu a ruku zvednout, což se mi neskutečně podařilo a valím bomby šnečí, co to jen jde. Dostávám se níž a níž a podle hodinek, by cíl už neměl být daleko. Trošku se naštvu, když vidím, že cíl už bych měl mít na dohled a potkám ceduli poslední kilometr. Snažím se ze všech sil to rubat, ale připadám si jak chromý stařík… Protínám cílovou pásku v čase 3:20 a opakuje se pjerun… Přesně za cílovou páskou tělo přestává fungovat úplně a já si konečně lehám… Leader Španělského týmu a Petr mi pomáhají do Italské sanitky, kde sedí další Ital, který vypadal, že se držel stejného mota jako já: „ Kdo nepadá, běhá pod své možnosti!!! “ No co jsem v cíli, přežil jsem to a čas nebyl tak strašný, jak jsem si myslel, že bude. Po 30 minutách v sanitce mě pouští za ostatníma. Gratulujem si k cíli a probíráme, co nás na trati potkalo. Pak pasta párty, které se můj žaludek odmítnul účastnit a pak si konečně sedám do trávy. Po chvíli zjišťuji, že jsem si sedl do smůly… Hovno smůla, rozsedl jsem si gel, který jsem měl v zadní kapse. Po chvíli se opět přesouváme na výsledky a opakuje se stejná bedna jako na verticalu!!! 2,3,3…J Já 8… Poté všichni spokojeně jedeme nahoru. Já mám trošku depku, že jsem spadnul a že mě začíná docela dost bolet ruka, na kterou se mi podařilo spadnout. Nahoře jsem si konečně lehnul.

 Zápisník malýho poseroutky žabaka:

Zklamání…

Všichni už jsme se těšili na večeři, kde jsme se dobře nadlábli a pak začala pořádná after party, kde jsme se všichni poznali lépe i s ostatními týmy. Popili, pojedli a skvěle zakončili tuhle parádní akci!

V neděli ráno se kluci rozhodli, že půjdou na Gran Sasso, nejvyšší vrchol tady… Kolem 2950m.n.m… Já jsem bohužel kvůli ruky jít nemohl. Všichni jsme se sešli na snídani, po které jsme pak vyrazili směr domů! Krásných 24 hodin na cestě. V 1:30 hodin jsme byli v Brně, rozloučili se s Davidem, Petrem a Lůcou a pomalu jsme si to mířili na brněnské nádraží, kde jsme museli strávit čas nutný do odjezdu našeho vlaku, který jel v 5:02. Poté už jen cesta vláčkem domů.

Tato akce byla neskutečná a moc bych chtěl poděkovat lidem, se kterýma jsem mohl tyto zážitky sdílet a doufám, že stejná parta se tam napřesrok znovu sejde. Byli jste nestkuteční lidi!!!

Další poděkování patří všem lidem, kteří mi jakkoli pomáhali a drželi palce. Můžu říct, že jsem si na vás všechny vzpomněl, když jsem měl na skyracu krizi a nebo jsem potřeboval nabudit na další část trati. Veděl jsem, že chci do kopců běhat jako Elvis v tatrách, mít neskutečnou bojovnost v lezeckých úsecích, jako Indiánka, sbíhat tak rychle a čistě, jako Helča s Metloškem a jít do toho se stejným srdíčkem, jako ten bez kterého bych tam nikdy neodjel… 13!!!

Lidi moc vám všem děkuji, dostali jste mě do cíle!!!

PS: Zápisník malého poseroutky žabaka jsem si psal do mobilu před závodem a po a nebo když jsem zjistil, že potřebuju… A fotky jsou od našeho team leadera Petra Nováka