Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Goral ultramarathon 2014

Už loni jsme si na Trojmezí dali půlku a byli trochu rozčarovaní z toho jak vše fungovalo, jenže první ročník vždy znamená nějaké ty chybičky a problémy ze kterých se organizátoři rádi poučí a co ten následující ročník pošlou zase o kousek dál ……

Prezentace na webu a newsletter  slibovaly akci světových parametrů,  no posuďte sami ……

Ponúkame Vám:

- 5 horských behov , z ktorých každý vedie cez 3 krajiny Slovenskú republiku, Českú republiku a Poľsko , so štartom a cieľom na spoločnej hranici – Trojmedzí,

- účasť na majstrovstvách sveta goralov v horskom maratóne,

- bohatý sprievodný program počas celého víkendu,

- bezplatné stanovanie a nocľahy priamo na Trojmedzí počas víkendu,

- vynikajúce goralské jedlá,

- krásnu horskú krajinu Beskyd a nezabudnuteľné zážitky,

- vyhliadkové lety helikoptérou a balónom cez 3 krajiny,

-možnosť spoznať 3 krajiny počas jedného víkendu,

- jediné podujatie takéhoto druhu v Európe.

 

Z výše jmenovaného musím vypíchnout dvě skutečnosti, které opravdu na místě byly k mání: nezabudnuteľné zážitky a jediné podujatie takéhoto druhu v Európe.

Vzhledem k tomu, že startuju už ve čtyři ráno, přijíždíme v pátek odpoledne a s námi spoustu dalších závodníků včetně doprovodů. Nikde jediná cedule kde zaparkovat, kde postavit stan, tak to píchnem na konec louky a neřešíme. Jdem  se mrknout na  prezentaci  a už teď je jasno že bude veselo. Vytvořil se totiž velký problém, přišli třeba i tři závodníci najednou !! ( kdo zná hospodu na mýtince, zajisté pochopí , chyběla mi jen ta hláška "No moment, ne tak hr, na takový návaly tady nejsem zařízenej!"). Po nějaké době se nám daří zaprezentovat  i Broňu, který není ve startovce, ikdyž se registroval přes internet a jdem vybírat trika.  Je to jak v „sekáči“, z krabice si vyber jaké potřebuješ , nikdo neřeší jakou velikost si kdo objednal, stejně tak kdyby někdo odnes triček pět, nikdo si ničeho nevšimne. V tu chvíli mi letělo hlavou, co budou říkat ti chudáci, kteří přijedou těsně před koncem prezentace a místo S-ka na ně bude čekat triko velikosti XXL. Vypadá to, že už bude po problémech, jen počkat na sedmou hodinu na výklad tratě a snad i slibovanou mapu ( přece jen na těch pár kilometrech se dá docela slušně zabloudit). Pravá chvíle si někde odskočit  :) jenže kde? Toi –ky  není nikde vidět, ale cedule s nápisem WC mě úspěšně vedou k jediné stařičké kadibudce, do které nenacházím odvahu ani vstoupit, teda na 600 závodníků, to je fakt mazec  ( druhý den po doběhnutí do cíle se dovídám že Toi-ky nakonec přeci jen přivezli, ovšem až následující den v 8:00 tedy hodinu před startem závodu ). Sháňka po vodě je zbytečná, prostě není, naštěstí máme načepováno v petkách, takže přežijem.  Výklad tratě je až po osmé hodině ( na webu bylo ve 20:00, kdežto v newsletteru který přišel každému závodníkovi  v 19:00 ). Při výkladu se dovídáme že to neplánujou jako orientační běh, značení je všude a nahusto, prakticky není možné se ztratit, mapa není potřeba a v nejhorším je na startovním čísle profil s barevným označením podle značek ( tohle musím uznat bylo výborné, jen tam přidat kilometráž a občerstvovačky, bylo by to dokonalé ). Nic je třeba jít na kutě, ráno se blíží.

Pár hodin spánku, ranní před závodní rituál a jde se na to. Vybíhám s Kubou Rungem a držíme první desítku, což je na mně až moc podezřelé, tempo je však klidné a rozvážné, tak proč ne. V poklidu žvaníme a cesta ubíhá jak má, po několika kilometrech zjišťuju, že mám nějakou volnější pravou botu, ale nic se zatím neděje a tak to ignoruju. Po několika dalších kilometrech mě začínají pobolívat paty, říkám si že od lýtek by to být nemělo, je to brzy, tak koukám jak jsem si zavázal boty a zjišťuju že blbě, nicméně pozice dobrá ( to byla pěkná pitomost to vůbec řešit  ) tak volím mezi tím jít na záchod, nebo převázat boty.  Jdu radší na záchod, protože v mém věku člověk nikdy neví  a boty převazuju až o deset km později  :) kdy už fakt cítím že se něco děje.  Někde za 30-tým mě bere lehká krize, to už běžím delší dobu sám, okolí je fajn a tak se těším na občerstvovačku, kde doufám že to ze sebe setřesu. Sotva ji vidím je mi vážně hned líp, přímo nad ní se totiž zvedá sjezdovka, nevím jestli flašky rovnou zahodit a nebo doplnit. Nakonec sám sobě říkám to nějak vykocháš, dávám si melouna a pokračuju.  Někde za čtyřicátým  při poklidném běhu najednou slušná bolest, říkám si synku a máš to. Utrh sis vazy nebo co, to máš z toho že  si nezavazuješ pořádně boty a vůbec, nebylo to moc běžet tak brzy druhé ultra ….. , takže zastavuju  sedám a sundávám botu. Z paty na mě kouká hezká červená kůže, nebo spíše to co je pod ní :), rázem se mi ulevuje, žádné vazy jen hezky odřená noha.  Zvažuju jestli jsem chlap a pak si říkám je to už jen něco míň než pade, je to v hlavě, takže obouvám botu a testuju sílu vůle.  Daří se, pokračuju.  Není už to tak veselé, ale naštěstí pořadatelé nachystali pro 90+ bonbónek v podobě druhého výběhu na Velkou Raču , kde na dvaceti kilometrovém kolečku ( které nastavovalo 70+ ) jaksi zapomněli dát značení , v duchu vzpomínám na všechna vyjmenovaná slova a je mi hned líp . Potkávám vícero bloudících běžců a dávám se na pár kilometrů dokupy se Slávkem z Poznaně.  Po návratu na 70-tkovou trasu je zas vše v pořádku a cesta až do cíle už pokračuje v poklidu a pohodě. Sic mi vadí mystifikace obsluhy na občerstvovačkách, když se ptám kolik že je to km do cíle. Dostávám totiž dost protichůdné informace a podle garmina se moc řídit nemůžu,  protože netuším jestli je trasa úmyslně o něco delší a nebo jsem se jen trošku zaběh. Poslední dvacka je poctivý indián, kdy už neběhám ani mírné kopce, jen roviny a seběhy.  Dostávám se na závěrečnou asfaltku, najednou je tu nějak víc lidí, povzbuzujou a tak se rozbíhám rychleji, na horizontu pak vidím Matesa, to už emoce lezou napovrch, posledních necelých 500m a pak kamarádi, kteří na toho zoufalce co si nedá pokoj počkali. Moc vám všem děkuju, jste vážně úžasní.