Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Dovolená 2015 po našem, aneb žádné válení se u moře nestrpíme

Dovolená 2015 po našem, aneb žádné válení se u moře nestrpíme

Krkonoše, Krušné hory, Český les

Dovolenou plánujeme už vždy někdy okolo ledna. A letos los padl právě na tisícové vrcholy Krušných hor a na okolí Českého lesa. Jenže já jsem si jako správně rozmazlený jedináček umanul, že když už jedu tak daleko, tak to chce aspoň dva oficiální vyklusání (v běžném překladu závod, jenže to, co předvádím v poslední době, závodění rozhodně není), nicméně v Českém lese jsem žádné oficiální proběhnutí nenašel a proto jsem hledal jinde, a když byla zveřejněna trať Krkonošského skymaratonu, tak jsem neváhal. Také po CUTT v Jeseníkách jsem měl jasno, že chci dokončit celou sérii těchto 3 závodů. Takže sečteno a podtrženo, 2x oficiální vyklusání v Krkonoších (120 km), 2x dobývání tisícimetrových vrcholů v Krušných horách (76 km), a vyklusání v Českém lese (40 km)-tudíž pro mě krásných 230 km, pro tátu „rozumnějších“ 100 km. Zkrátka před 100 MKMK žádná regenerace, ale pořádné loudání se v našich kopečcích.

Den první – sobota

Krkonošský skymaraton 2015

Před startem

Odjezd na dovolenou ve 3 ráno nesliboval nic, co by zavánělo dlouhým spánkem, tudíž jsem spal všeho všudy 2 hodiny. Ovšem cítil jsem se odpočatě. Cesta probíhala celkem hladce, i když potkat na našich silnicích úsek, který se zrovna nespravuje, je takový větší zázrak, takže jsme byli rádi, že jsme vůbec dorazili na čas.

 Prezentace proběhla také hladce, jako i celé předstartovní přípravy, i když jsem minimálně tisíckrát vyčetl tátovi, že vše, co dělá, dělá špatně, no zkrátka měl jsem takovou tu pohodovou předstartovní náladu a vůbec jsem nebyl nervózní. Před startem jsem potkával taky spoustu známých- dva rychlíky Martiny (Martin Sikora a Martin Rada), skyrunnera z pod Modřanské rokle (Jan Bartas), veselý pár z Plzně (potkal jsem je na TMMTR) a starého známého Lojzu. Tudíž tyhle setkání aspoň trochu umírnily tu mou „nenervozitu“.

Kvůli důkladné přípravě jsem sice málem nestihl start, protože jsem čekal ještě 2 minuty před závodem u auta, ale to jsou v mém a tátově podání malé věci, ovšem nebyl jsem s toho zrovna na vrcholu blaha.  Nicméně jsem to zázračně stihnul, a po doražení pod startovní bránu mě čekalo za odměnu pár žvastů od organizátora o tom, že je to nejtěžší závod na světě, a že extremnější počasí aby vůbec ve vesmíru pohledal. Jasně, jasně. Žvásty jsem nakonec nějak přežil, a přesně v 9:00 to vypuklo. 3,2,1 start!

Závod

Po startu se dopředu všichni cpali, jako by spěchali někde na občerstvovací stanici. Říkal jsem si, že mi nic nezbude, a bylo by proto dobré přidat. Jenže potřebuju nějaké palivo v podobě kilometrů, abych se dostal do rozjezdové teploty, a tak prakticky po první občerstvovací stanici mi všichni utíkali, dokonce i v sestupech, které jsem považoval mylně v tomto závodě za svou silnou zbraň.

 Nicméně už od začátku byla trať nádherná! Nesmírně jsem si to moje plazení užíval. Tahle vnitřní pohoda měla za následek to, že jsem neměl prakticky žádné krize, a i to, že těsně před skutečnou maratonskou vzdáleností jsem si uvědomil, že už nejsme na začátku, ale na konci.  Bylo by moc krásné, kdybychom už skutečně byli na konci. Nicméně mě tu něco nehrálo do karet. Trať je sice nádherná, rozhledy taky, ale pořád jsme nestoupali do žádného pořádného kopce. Nedalo mi to, a podíval jsem se na hodinky. Když jsem zjistil, že převýšení čítá necelou jednu míli, málem jsem zaplakal. Sakra, máme za sebou 4/5 závodu, a pořád žádné kopce. Kde je chtějí teď na konci nabrat? Moje filozofování náročnosti konce závodu by vůbec nemuselo proběhnout, kdybych si já, mladý pitomec prostudoval trať. Kdo je připraven, není překvapen. Bohužel se mi tohle pořekadlo stalo osudným.

Ta oranžová figurka na fotce jsem já po 27 kilometrech. Autor: Milan Hota (tatíínek)

I když nedalo by se říct, že se stalo úplně osudným v souvislosti mého umístění v závodě. I kdyby tu totiž žádné sjezdovky nebyly, tak bych byl na tom stejně. Nicméně na této občerstvovací stanici mě dost překvapilo, že do cíle zbývá 8 kilometrů. Mé hodinky totiž už naměřily kilometrů 43, a tak jsem se na občerstvovací stanici dost divil, že mám za sebou kilometrů teprve 39. Hold Fenix 2, měří i to, co naběhají kamarádi okolo. Skvělé hodinky. Na dálkových pochodech by mi to bylo nejspíš jedno, ale tady mi dalších 8 kilometrů trošku zbořilo můj časový plán, na kterém jsem pracoval celý závod. Dalším nepříjemným překvapením pro mě bylo, že mě místo jedné sjezdovky čekají sjezdovky 2. Věděl jsem, že na závěr mě čeká sjezdovka, ale že budou dvě, a navíc jedna šíleně dlouhá, by mě nenapadlo ani v nejhorším snu. Zkrátka tento závěr jako by Oláfovým závěrům z oka vypadl. Ovšem Oláf má skvělé dobrovolníky, což by se o slovensky hovořící paní na poslední občerstvovací stanici říct nedalo. Myslela si, že ji patří celý Špindlerův Mlýn. Nebo si chtěla doplnit ego na zmožených magorech? To asi zůstane záhadou, ale na náladě mi tato paní rozhodně nepřidala, každopádně po opuštění téhle občerstvovací stanice jsem věděl, že dnes to pod 7 hodin nedám ani omylem.

A taky že ne. Tuhle myšlenku ve mně upevnilo stoupání po červené sjezdovce tyčící se nad Svatým Petrem. Stoupal jsem v tempu 10 borůvek za minutu, a vyjít tuhle mini sjezdovku mě stálo minimálně 15 minut. Myslel jsem si, že mám za sebou to nejhorší. Zdaleka ne. Čekala mě ještě jedna, která mi přišla jako nekonečná. Asi i byla, ale skiareál ve Špindlerově Mlýně tuto sjezdovku využívá zejména pro lyžaře, a tudíž organizátorovi domluvil, že v zimě už to nikoho nechce vidět. I tohle možná bylo inspirací pro odbočku těsně před závěrem nekonečné sjezdovky, která nás zavedla až k závěrečnému seběhu. V této části jsem předběhl i dost lidí, takže nakonec to nebylo zlé. Bohužel s časem už tak spokojený být nemůžu. Takže konec špatný, všecko špatné? To tentokrát rozhodně ne, protože jsem šel celkem na maximum, takže se nemám za co stydět.

Cílová rovinka. Na focení máme s tátou „talent“. Autor: Milan Hota (tatíínek)

A doopravdy poslední rovinka. Za mnou krásné Krkonoše. Autor: STRC.cz

Statisticky

51,5 kilometrů/2400 výškových metrů, čas 7:39:27, 114. Místo, 24. Místo v kategorii, 40 pohodových kilometrů, 2 hnusné sjezdovky

Výkon pořadatelů

Trocha komerce a umělá atmosféra na startu snižuje jeden stupeň. Takže taková 2. Jinak startovné rozumné, občerstvení dostačující, značení dostačující, trať výborná, zázemí výborné. STRC se mi docela začíná líbit. Je to taková série, kde je rozumná hranice mezi komercí a požadavky běžného účastníka. Trocha komerce sice rozhodně je, ale zase závodník má vše, co potřebuje, a navíc za slušné peníze. Takže se těším zase někdy, třeba u nás v Beskydech na Čeladné.

Po závodě

Umyl jsem se ve sprše, která byla totálně zimná, a umytí se pro mě stalo takovou malou „maturitou“, nicméně úspěšnou, a po úspěšné sprchové „maturitě“ jsme se šli podívat na vyhlášení, a potom už hurá cesta směr Krušné hory. Na večeři jsem měl výborný rohlík se salámem, protože v kempu jsme museli být včas a neměli jsme prostor na dlouhé vysedávání po hospodách. Nicméně další maturitou se pro nás stalo nalezení kempu, protože všude okolo bylo vše rozkopané, a tak jsme hodinu objížděli tento kemp po různých polních cestách, nicméně cíle se ne a ne dočkat. Po nečekaném vzrušení na konci dne jsem doufal, že na tisícovkách nás nic takového čekat nebude.

Zajímavé odkazy:

Stránky závodu: http://www.strc.cz/

Záznam z hodinek: https://connect.garmin.com/modern/activity/862591954