Proč zrovna CUTT?
O nové sérii jsem věděl již od začátku roku. Říkal jsem si, že do Jeseníku a Beskyd musím vyrazit, protože se jde přes mé ultratisícovky, které mám rád. Jenže minuta se sešla s minutou, hodina s hodinou, hlavně ale závod se závodem a tak jsem si řekl, že v květnu si oddychnu. Měl jsem naplánovaný pouze Perun a nějaký maraton, což je na mě dost málo. Po Perunu mě ovšem mrzelo, že jsem nešel Jesenickou 100 a navíc se mi moc nechtělo trénovat, takže jsem raději zvolil tento závod. Upřímně, myslel jsem si, že to bude po stránce organizátorské dost slabá akce…
Ale organizátoři mě přesvědčili v naprostý opak
O tom ale až později
Licháč spal před Perunem 3 hodiny, zkusím se nevyspat, možná vyhraju
Přesně to jsem si říkal, když jsem šel spát v pátek o půlnoci (musel jsem vypracovat mnou oblíbené biologické cvičení). Start byl sice až v 10, jenže já jsem prvně musel dojet z Třince do Olomouce, kde mě čekal Tomáš a spol., aby mě následně mohli přibrat do Vrbna pod Pradědem. Vyspím se ve vlaku- jasně. Vyspím se v autě- jasně. Vyspím se před startem-samozřejmě. Takže na start vyrážím v podstatě úplně čerstvý, po 2,5 hodinách spánku.
Nevyspaný šnek se snaží běžet rychle
Takhle se nějak dá popsat moje počínání na prvních 20 kilometrech. Vyrážím za Tomášem, první kilometr jsme první, ale pak si raději držím svoje tempo a ty „turboultraře“ nechávám raději běžet před sebou. Od nějakého 5 kilometru se snažím běžet s Klárou Rampírovou. Jasně. Do kopce je pomalá, ale seběh. Pánové, to byl mazec. Běžím jako Honza Suchomel, který se právě doví, že mu za 20 minut o 7 kilometrů dál zavírají poslední hospodu. Jenže tempo je na mě fakt dost rychlé a Klára mi ubíhá. Škoda. Jinak co se týče trati, ta v tomto úseku postrádala na kráse asi nejvíc. Asfaltové peklo, i kolínko mě dokonce bolelo.
Start
Občerstvovací stanice- to by šlo
Dlouho jsem se bál, že na občerstvovací stanici to bude nic moc. Neměla tu být ani cola. Tato moje iluze mě však záhy opustila. Magneslife, cola, šátečky, zkrátka milón důvodů, abych se na chvíli orazil. Takže mi utekl nějaký borec. Klasika …
Troška asfaltu nikdy neuškodí, ale Beskydský turista raději trail Obsah tohoto podnadpisu naznačuje, že se bude opět týkat asfaltu. Ano. Ovšem úsek mezi Videlským sedlem a Dlouhými Stráněmi byl i s tím asfaltem hodnocen mnou spíše pozitivně. Takže asfalt mě už nečekaně přepadl po parádním výstupu na Švýcarnu. Totiž úsek Švýcarna- Praděd znám jen z Horské výzvy, ovšem to zde byl sníh. Takže tato klasická hřebenovka mě prakticky nebavila, ještě navíc, když se tu motaly davy turistů. Ale nějak jsem tento úsek překousl a dostal jsem se na Praděd. Potkávám tady Martina Radu a zaznamenávám si kontrolu. Cesta je zde sice asfaltová, ale kompenzuje seběh na dolní nádrž na Dlouhých Stráních, který je naprosto dech beroucí, ale zase není to tu na žádné divočení zbytečné. Ovšem od Dolní nádrže až po Dlouhé Stráně už to není až tak růžové. Totiž tento úsek byl celý asfaltový a navíc pěkně nudný, takže jediný pozitivní moment byl ten, když jsem doběhl Martina Radu. Spojili jsme společně síly a tento 5 kilometrový úsek společně přetrpěli.
Jak říkal Slávo- asi dobrá chemie
Zmatený turista v Jeseníkách
Někdy dokonce vypadám i jako běžec
Další občerstvení- luxus.
Jím tak intenzivně, že se mi Martin trochu směje. Ale je tu trochu chladno, a tak raději pokračujeme do nejlepší části závodu.
Kontrola Dlouhé Stráně
Beskydský turista si oblíbil i Jeseníky
Na úseku Dlouhé Stráně-Ovčárna už po půl kilometru ztrácím Martina a pokračuju sám. Cesta pod Jelení studánku šla celkem rychle. Běžím tudy i pod 5 minut na kilometr, takže super. Potkávám zde nějakého závodníka, který zrovna nevypadá nejnadšeněji- měl křeče. Tak mu utíkám, ale ne moc, protože ho pořád vidím za sebou. Pod rozcestí u Čertovy stěny mi to trvá půl hodiny, a to byl pouze 1 km. Od Čertovy stěny po Jelení studánku už to jde trošku rychleji, takže paráda, a nádherný hřeben jsem taky proběhl jakžtakž, ale přidával jsem spíš pro to, že na Ovčárně byla občerstvovací stanice. Jídlo, hory, to by i šlo. I když ten běh… Tento úsek se mi líbil suverénně nejvíc.
Poslední občerstvení- bohužel …
Jedl jsem vše, co jsem viděl. Bylo tu i relativně dost lidí, takže jsem se klidně mohl někoho chytnout. Ale trošku se zdržuju, takže tento fakt rozhodl o mém osudu v poslední části závodu.
I v Jeseníkách je trošku té divočiny …
Tahle „divočina“ začala už v seběhu do Karlovy Studánky. Žebříky, mokré kameny a schody nebyly zrovna ideální na sbíhávání. Ale byla to opět jedna z nejlepších částí závodu. Po odchodu z rezervace Bílé Opavy jsem pokračoval k asfaltové silnici a byl jsem stále přesvědčený, že mám sbíhávat do centra Karlovy Studánky. Omyl, který mě stal 2 kilometry navíc. Ale vrátil jsem se zpět a pokračoval sám až do Ludvíkova, a dokonce to opět docela šlo, i když to tu bylo poměrně divoké.
Beskydský turista v Jeseníkách zažívá nevšední události
1.událost: nad Ludvíkovem jsem v lese viděl koně. Věřte nebo ne, ale vsadil bych cokoliv, že to byl kůň. Nebo halucinace, nicméně z biologie mám 3, takže jsem si mohl splést koně a velkou srnu. Ale po tomto zážitku začal jsem upalovat, abych na Vysoké hoře byl ještě za světla. Toto pospíchání navazuje na druhou událost.
2. událost: 5 kilometrů před cílem potkávám člověka. Konečně. Už mě to fakt nebavilo. Představujeme se … Dozvídám se, že se jmenuje Petra, že bydlí v Brně. Když jsem se představil já, doplnila ještě, že taky pochází z Těšínska. Dokonce se dovídám, že chodila na naše gymnázium. Takže přes Vysokou horu až do cíle jsme probrali všechny možné oblasti, od učitelů na naší škole až po naše závodění. Pod sjezdovkou ale za sebou vidíme světlo „čelovku“ a tak raději pádíme k cílové bráně
Konečně v cíli … a teď spinkat? Kdeže!
Ještě chvíli poklábosím a pojím v cíli. Tohle mi trvá možná půlhodiny. Pak totálně unavený a ospalý jdu do tělocvičny. Tam si dám sprchu, no žádná výhra, ale aspoň tu byla. Mám hlad, nic zajímavého, kvůli toho se však vydávám do cíle. A pak? Od 11 do 1 ráno se bavím v cíli s pořadateli a Petrou, různými dokončivšími a tak. Na to, že jsem málem chtěl usnout ve věcech, dobrý. Sprcha je hned po cole takový můj „ultranakopávač“.
No a v 7 ráno mě probudil nějaký exot …
Jasně, že Tomáš. Budí mě, protože má hlad a chce jít do obchodu. No dobře, kvůli jídla vstanu, ale když je vyhlášení v 10, proč stáváme v 7 nechápu.. Ale budiž. Na vyhlášení se neudálo nic extra, až na to, že jsem jako obvykle nic nevyhrál v tombole. Ale aspoň mi Marek Navrátil nabídl, že mě klidně může přibrat jeho syn do Frýdku. Super. Nicméně jsem unavený, a tak je jasné, že na školu v pondělí kašlu.
Shrnutí závodu numericky
Čas 11:32, 20. místo (25. dokončivších), 76 kilometrů/3700 metrů převýšení
Chtěl bych poděkovat
-Markovi Navrátilovi a jeho týmu za skvělý závod (dokonce mě i zavezli do Frýdku)
-Martinovi Radovi za společnost při výstupu na Dlouhé Stráně a za dovoz na start
-Petře Sikorové, která se mnou absolvovala posledních 5 kilometrů (bez ní by byly dost kruté)
-Lidem, kteří opět fandili (dokonce i turisti, ale to byly spíše výjimky, zbytek bylo spíš typu vyjel jsem si na Ovčárnu autobusem a tak mi to tu patří)
-Rodičům za sponzoring (bez něj by to asi fakt nešlo)
- Bohu za to, že nejen v Beskydech je krásně
Co mě čeká v červnu
-Jeden z pomyslných vrcholů sezóny, a to maďarská Mátra 115 (127 km/6500)
-STRC Dolní Morava (28 km/1300). Možná se divíte, že je to dost krátké, ale jedu tam hlavně kvůli Štěpána (90 km na Ledopádech) a Kralickému Sněžníku
-Krakonošova stovka (100 km/3500+). Moc se těším na závod, protože je to nejstarší stovka u nás, ale hlavně se těším i na to, že se konečně budu moct poměřit s Palem, Metlošem a Matesem. Tak snad mi moc nenadělí chlapci
-Na závěr měsíce zasloužené soustředění ve Vysokých Tatrách s týmem NVPP, na které se už také moc těším, protože minulým rokem bylo fakt úžasné.
