Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Challenge Prague, aneb hned napoprvé to "stálo za to"

Challenge Prague, aneb hned napoprvé to "stálo za to"Bylo to zhruba dva roky nazpět, kdy jsem podruhé přečetl Život bez hranic od Chrissie Wellington a znovu se rozhodl, že zkusím pokořit Ironmanskou vzdálenost v triatlonu. Díky kurzům Totálního plavání od Tomáše Vojtěchovského jsem získal trošku klidu ve vodě a netopil se po sto metrech. Kluci z A bike club Ostrava mi pomohli se silničními záležitostmi, nu a na běh jsem si tak nějak věřil sám...:-)

Je pravé poledne a já stojím v půjčeném neoprenu na Střeleckém ostrově v Praze. Za patnáct minut startuju na 1,9 km plavání, 90 km kola a 21,1 km běhu. Vím, není to celý Ironman, ale myslím, že jako první zkušenost s opravdovým triatlonem by to mohlo stačit.

                Ve své nervozitě a se spoustou věcí, co je třeba zařídit před startem, se mi poprvé v životě podařilo ztratit měřící čip. Není to úplně ideální, když se to povede na několikatisícovém závodě, protože je opravdu hodně míst, kde hledat. Tedy místo toho, abych se dopoledne připravil a rozplaval (nepustili mě s kolem do tramvaje, takže jsem se alespoň rozchodil), jsem za pomoci Lenky hledal onen čip, který se prostě vypařil. Kolem půl dvanácté, smířený s tím, že budu startovat bez něj a jen si to změřím na hodinkách, jsem dorazil do informačního stánku, kde mi před hodinou řekli, že není možné, abych čip ztratil, protože mi ho nejsou schopni nahradit. Štěstí v neštěstí bych tomu řekl, protože jeden ze závodníků na poslední chvíli (těsně než jsem přišel) nahlásil, že startovat nebude, takže jim tam jeden čip visel a já se tak mohl urychleně přesunout ke startu, kde už jsem měl více než půl hodiny být. Člověk by ani neřekl, jak těžké je stihnout dát všechny věci na správné místo, když děláte naráz tři sporty (samozřejmě jsem si zapomněl v tom stresu hodit do plaveckého depa přilbu). Ještě že tam byl hodný securiťák a neměl problém s hodinovým zpožděním.

                Šlapu vodu 15 minut po dvanácté, kdy je naplánován náš start. Hrudník mám úplně stažený nervozitou a ruce drží hodinky. Zazní výstřel a kvanta plavců vyrážejí vpřed. Vím, že budu rád, když to vůbec doplavu, takže startuju úplně mezi posledními. Ponořím hlavu do vody, dívám se před sebe…a do háje. Nevidím vůbec nic. Věděl jsem, že Vltava nevyniká zrovna průzračnou vodou, ale ve své naivitě jsem si myslel, že plavání na volné vodě nebude taková hrůza. Zkusím pár temp kraulem a vidím, že se vůbec nejsem schopný uklidnit, takže přepínám na prsa snažíce se udržet krok s ostatními červenými (naše vlna měla červené čepičky). Po zhruba půl kilometru se znova pokouším o kraul a postupně se dostávám do systému, že když nemůžu prsa, jdu pár metrů kraul (pokud je to rovně) a pak zase prsa. Stále držím krok s ostatními v zadním voji a dostávám se do alespoň minimální pohody. Střelecký ostrov je teda sakra dlouhá záležitost, ale už vidím cílovou bójku. Ještě se přes mě převalí další vlna startujících a pár rychlých žen a už jsem tak 300m od cíle. Vím, že to snad nějak dám, proto se začínám těšit na kolo a najednou chytám křeč do lýtka na pravé noze. Naštěstí okolo není nikdo ze záchranářů, takže nevidí mé bezmocné škuby a snahy se toho nějak zbavit při šlapání vody jednou nohou (to, že bych se mohl nechat nést neoprenem, mě samozřejmě nenapadne). Zbylých zhruba 200 metrů je pro mne boj o přežití (valí se další vlna závodníků, která mne dohnala) a plavání jen jednou nohou, nicméně vylézám z vody a na hodinkách je pro mne neuvěřitelných 43 minut.

                Snažím se co nejrychleji dostat z neoprenu, přehodit věci na kolo, natáhnout přilbu a už běžím barefoot po mostě ke kolům. Zde trochu bojuju se sundáním Miláčka z věšáku a už běžím ven z depa. Přepnout hodinky, rychle naskočit a rozjet to, co to dá, to nejhorší mám totiž za sebou. Po prvním kilometru následuje občerstvovačka, kde jen rychle beru vodu a za stále mohutné divácké kulisy vyrážím vstříc dvěma 45 kilometrovým kolům. Po zhruba pěti kilometrech, kdy se trošku srovnám, začínám vnímat, že je něco špatně, protože neustále slyším tupé narážení něčeho do vidlice. Nechce se mi zastavovat, nicméně po pár kilometrech to udělám, jelikož je to k zbláznění. Zjišťuju, že když jsem ve stresu během dopoledne přifukoval přední kolo, tak se mi vytvořila na plášti bublina, která mlátí do vidlice. Nenapadá mne, co bych s tím mohl dělat, a tak pokračuju dále. Dalších pár kilometrů jde docela v pohodě, až do chvíle, kdy projíždím přes krajnici, kde je štěrk…jeden kamínek, druhý kamínek a prásk! Rána jak z děla a přední kolo je na ráfku. Nadávám si do všech možných i nemožných věcí i stvoření, ale nic se nedá dělat. Lezu z kola doufajíce v to, že s tím něco vymyslím. Duše je děravá a plášť taky, první myšlenku o závodu, který se právě rozplynul rychle zaplašuju a vytahuju lepení spolu s náhradní duší. Lepení jsem si vzal pro jistotu tři, protože jsem se (přirozeně) nepodíval, které je funkční, a tak doufám, že alespoň jedno fungovat bude. V hlavě se rodí nápad podlepit plášť záplatou či dvěma a pokusit se to nafoukat. Jenže všechny tři lepidla jsou vyschlé. S myšlenkami o nezodpovědném blbounovi vkládám jednu záplatu pod díru na plášti a snažím se trefit novou duši tak, aby tu záplatu přidržela. Po nafoukání se zdá vše ok, takže jsem sice deset minut ve ztrátě, ale jedu. Zbytek jízdy se snažím jet co nejvíce v klidu a vyhýbat se všemu, co vypadá byť jako malinký kamínek, přičemž se modlím, aby to ta záplata vydržela. Na konci prvního kola mne předjíždí Petr Vabroušek se slovy: „Zaber, zaber chlape“, což mi sice na morálu nepřidá, ale díky strachu o plášť se mi daří držet tempo na vcelku příjemných 30 km/h a z kopce to nijak nepřehánět. Poslední zbytky cyklistické vůle mi bere ve druhém kole asi kilometr před cílem, kdy se přes nás přežene blesková přeháňka, drobná Němka na loukotích a časovkářském speciálu, která mě předjede při mých 35 km/h jako bych ji brzdil.

                Konečně depo, slézám z kola a běžím ke stojanu. Neuvědomuju si však, že přibíhám z opačné strany mostu, takže svůj stojan na poprvé netrefím, ale naštěstí to není o moc. Barefoot dobíhám na poslední převlékání. Žlutý dres NVPP už se na mě z tašky směje spolu s F-lite 195 (díky OSU!) a já brzy vyrážím na asfaltový půlmaraton sestávající, ze čtyřech kol s 35 °C na slunku. Cíl je se dostat na 1:40, nicméně hned v prvním kole je mi jasné, že to nebude tak jednoduché. Před startem jsem se divil, proč tady je co 2 až 3 km občerstvovačka, ale teď dávám za vděk každému zdroji vody (ochlazení), který je po trase. Poslušně do sebe cpu celý závod gely, takže už jich mám docela dost, ale stejně v tom pokračuju a snažím se držet 4:30 min/km. První 3 km se to jakžtakž daří, ale pak se nemůžu nadechnout a musím zvolnit. Zbytek běhu se odehrává v monotónním rytmu zhruba 5:00 min/km a každému kilometru dávám nějaký bod, na který se těším (občerstvovačka, obdařená dobrovolnice s výstřihem, občerstvovačka, dobrovolníci s ledem, spoře oděné španělské fanynky na otočce). Ve třetím kole nejspíše přestalo působit růžové štěstí 600, které jsem si chvilku před startem plavání vzal, neboť se mi podařilo se dva dny před závodem vysekat v parku před katedrou na silničce, protože jsem v laboratoři nechal své boty. Rameno mě bolí ještě teď, když tenhle článek píšu, ale v tom třetím kole to bylo opravdu nesnesitelné. Nepomáhal žádný z těšících se bodů, proto jsem zkusil Turbo snack od Nutrendu. Směs kofeinu a další povzbuzovací chemie způsobila, že se snažím, aby mi srdce nevyskočilo z hrudníku, čímž jsem úspěšně zapomněl i na rameno.  

                Za potlesku a řevu velkého množství lidí v cíli doprovázeného českým i anglickým komentátorem probíhám sprintem cílovým obloukem, přičemž se pokouším přidat ladný přeskok retardéru přes kabely jako závodník přede mnou. Samozřejmě se při dopadu svalím na zem v křeči do pravého stehna i lýtka, což anglický komentátor hodnotí slovy „Wohoo, it looks like Jan has a problem. Cramps are also a triathlon.“ V tu chvíli mám kolem sebe tři chlapy z medical crew, kteří kontrolují jestli žiju a chtějí mě vézt na vozíku do sanitky, což kategoricky odmítám a kulhavě se šourám pro medaili…

                Mám to za sebou. Sečteno a podtrženo, hodinky ukazují 5:53 což spolu s deseti minutami oprav kola hází výsledných 6:04 na cílové tabuli. Za sebe mohu s klidem prohlásit, že jsem nic těžšího ještě nešel a žáden běžecký závod se s tím pro mne z hlediska celkové únavy nemůže rovnat. Vřele jej doporučuji všem, kteří si chtějí vyzkoušet závod s mezinárodními parametry, úžasnou diváckou kulisou a špičkovým servisem, ale nechce se jim jezdit daleko či vůbec jezdit autem. Děkuju pořadatelům za skvěle připravenou trať a trpělivost s lidmi jako já. Děkuju také všem, kteří mne podporovali během závodu, před ním i po něm.

Sportu zdar, tomu vytrvalostnímu obzvlášť.

Hanys