Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Brtnické ledopády 2015

Brtnické ledopády 2015Závod jsem jaksi neměl v termínovce. Po neúspěšné Pražské stovce jsem měl v plánu LH24 s Martinem, dokonce mě napadalo, že to půjdu v jednotlivcích, což se naštěstí na rozdíl od mých dalších šílených ultra nápadů nepodařilo realizovat. Jenže LH24 ve dvojicích mě až tak nemotivovala, a když Egon zveřejnil trasu, okamžitě mě napadlo, že půjdu. Nikomu sem to neříkal, chtěl sem prostě po P100 dokončit konečně nějakou stokilometrovku. Po pražské stovce bylo sebevědomí prakticky minimální, říkal jsem si, že když doběhnuna 70 km už to bude super, ale věděl jsem, že když se dostanu na 80 kilometr, rozhodně to dám. Jenže věci se začaly komplikovat. Před LH24 jsme oba s kamarádem onemocněli, a už ve středu jsem tak jaksi tušil, že LH24 letos nevyjde (ne že by mi to nějak vadilo). Do pátku jsem nešel do školy, po dlouhé době vůbec netrénoval, abych byl do Brtnických byl OK. Naštěstí mě po celkem nepodařeném měsíci opustila smůla a do Mikulášovic jsem doopravdy vyrazil.

Po celodenní jízdě přes celou republiku dojíždíme do Mikulášovic. Na první pohled pěkná díra, ale z okolních osad jedna z nejhezčích. Tak tedy jdeme do tělocvičny, kde chvíli čekáme na Egona, jenže ten se neobjevuje a tak se stavujeme do místní velice útulné hospody. Po dobrém jídle jdeme na registraci, táta se  odprezentuje, vyráží na Tanečnici a já si jdu lehnout do tělocvičny. V 9 se jdu odprezentovat i já, i když trošku nervózní,protože táta se po 3 hodinách pořád nevrací. Potkávám Oláfa, který mi oznamuje, že táta byl na Tanečnici první. Odprezentuji se, jdu si ještě na chvíli lehnout…. Kolem 10 si nachystám výbavu, no Palo by ze mě šťastný nebyl( bral jsem si dokonce i hůlky), vyrazím naproti taťkovi a jdu čekat na start. Počítají se poslední minuty, já se čistě z legrace postavím do první řady. Oláf odpočítává poslední minutu, já jsem už šíleně nervózní…

Předstartovní foto, to jsem netušil, co mě bude čekat
 
3,2,1, teď……
 

Mikulášovice- Tanečnice

Vyrážím mezi prvníma, chvíli závod vedu, pak mě předběhnou dva blázni, kteří běží jak draci, já běžím celkem vklidu a za mnou většina běžců. Líbí se mi to, tempo je pohodové…. Pak doženeme první 2(zabloudili), se kterýma poměrně rozumným tempem dorážíme na Tanečnici. Pod Tanečnicí také potkávám Štěpána, se kterým absolvuju prakticky celý zbytek závodu.

Tanečnice (4,2 km)

Naše skupinka 6 bláznů hledá na Tanečnici vchod do restaurace. Měl jsem to štěstí, že jsem vchod našel první. Velmi krásná rozhledna a příjemná restaurace, já ovšem musím rychle pokračovat dál. Pro různé spekulace, tady jsem to doopravdy nepřepálil, na takové výstupy jsem běžně zvyklý z Javorového…

Tanečnice-Janov

Za Tanečnicí ovšem začínám přepalovat jak nikdy. Valím za borcema, za první hodinu zaběhnuto 10 km, doopravdy nesmysl a magořina, nicméně běžím za nimi možná díky vidině dobrého umístění, ale hlavně kvůli toho, že v Německu prostě sám jistojistě zabloudím. Běžíme už jaksi se Štěpánem (taky bez mapy) párkrát špatně zabočíme, ale pořád běžíme hodně drsným tempem, které nám ubralo neskutečně moc síly.  Asi po 10 km od Tanečnice je tajná kontrola Honzy Sedláka, dávám si kofolu a opět valíme se Štěpánem za prvníma. Po neustálém bloudění nakonec tvoříme skupinku, kde se ještě přidává další známý, Honza Suchomel (potkal jsem se s ním na L4L), pořád běžíme i ve sněhu, místy dokonce i do kopce a před Schmilkou nám tento běh ubírá hodně síly. Dobíháme do Schmilky, pak přes nejnižší bod ČR do Hřenska, kde se ještě stále držíme ve skupince (která ovšem vznikla spíš díky bloudění borců ve předu). Z Hřenska vyrážíme už ale sami, všichni nám nějak utekli. Trasa je doopravdy pěkná, úsek na Janov velice krásný a běžecký.

Tajná kontrola Honzy Sedláka

 

Janov (27,4 km)

Dávám si zde kofolu, nějaký sladký koláč, očipuju se a hned chci vyrazit. Ovšem celkem dlouhou dobu hledáme, kudy to vlastně máme jít. Bloudíme a ztrácíme tím poměrně dost času, ale tato ztráta se ve výsledku ukáže jako nepodstatná

Janov -Vysoká Lípa

Nejhezčí trať závodu, kterou jsem už dokonce jednou prošel s tátou. Parádní Janovská rozhledna (museli jsme vylézt až na horu, kde nás čekala kontrola, no zprvu jsme nadšení doopravdy nebyli), pak krásný seběh k soutěskám, kde ale Štěpán chytal krizi, ale na Meznou se mi pak šlo parádně a od Mezné po Pravčickou jsme celou dobu běželi ve vysokém tempu. Tady jsem už to znal, tady se mi to líbilo…. Jenže pod Pravčickou bránou mám krizi, čekám na tajnou kontrolu jako na spasení, ale museli jsme vyjít nahoru na Pravčickou bránu, kde byla kontrola, bohužel ne ta tajná, ovšem odměnou za tuhle kontrolu byl krásný hřeben na Mezní louku. Zde nás předbíhá nějaký týpek, se kterým mi utíká i Štěpán. Na Šaunštejn a Malou Pravčickou bránu pokračuju sám. Po chvíli předbíhám Honzu Suchomela, který mi oznámil, že to ze začátku přepálil. Po prohození těchto slov pokračuji a následně lezu na krásný Šaunštejn, ovšem moc dlouho se nezdržuju, stále jsem v první 10 a chci to udržet do konce závodu. Na Malou Pravčickou bránu lezu zbytečně, žádna kontrola tu není. Divím se tomu, ale pokračuju do Vysoké Lípy, kde na mě čeká Štěpán.

Vysoká Lípa (47 km)

Přelomový bod závodu. Bohužel, za vidinou top 10 vypiju jen jednu kofolu a okamžitě vyrážím dále. To bohužel prohloubilo jen moji krizi. Z restaurace vyrážíme tedy rychle, k naší smůle však úplně opačným směrem a proto si přidáváme celé 3 kilometry. Vrátili jsme se zpět a ptali se, kde máme pokračovat dál. Měli jsme se vrátit o 300 metrů zpět. Super. Egon nám ten itinerář doopravdy z legrace nedával, bylo by dobré se do něj někdy i podívat. No co už…

Vysoká Lípa- Krásná Lípa

Tuhle část jsem znal také z našeho prvního dlouhého pochodu, ovšem přesně tato část se od Ostrohu stala totálním utrpením. Po České silnici vyrážíme směr Ostroh, velice pomalým tempem. Štěpán se na mě začíná zlobit, i já se zlobím na něj, tady už jsem měl sto chutí ho opustit. Vyšplháme se na Ostroh, ze kterého je celkem hezká vyhlídka, zde jsem také naposledy potkal Honzu Suchomela. No a od Ostrohu, jak jsem již zmiňoval, končí zábava. Do Doubic se běží jakžtakž, jen vrchol Spravedlnost mi zrovna teď nepřichází vhod. No z vrcholu rozumně seběhneme, ale pak nastává absolutní krize hlavy, těla… Sníh mě ubíjel, skoro jsem brečel, asi 100x sem Štěpánovi řekl, že v Krásné Lípě končím. On mě ovšem přemlouval, řval po mě, prostě až to dokončím nebo konec. No jediné, co mě tam potkalo příjemného, byl stále se usmívající Martin Fojtík se svou přítelkyní. No nějak záhadně jsme se dostali do Krásné Lípy, kde naštěstí závod pro mě neskončil. Však do cíle už jen 40, no …

Před Karlovou vyhlídkou, krize jak nic, nicméně první povedená fotka ze závodu (autor Martin Fojtík)

Krásná Lípa (67 km)

Dáváme totálně dlouhou pauzu, která pomáhá. Najedli jsme se, pořádně napili, dokonce jsem si i převlékl ponožky. To vše nás neskutečně nakoplo. Krátký pokec s Oláfem, dozvídáme se, že ráno zde byl nával na kratší trasy. Vcelku v dobrém stavu vyrážíme na Ledopády, takový menší cíl tohoto pochodu.

Krásná Lípa- Brtníky

Už vyrážíme pohodovým tempem směr Kyjov-kravín, v nohách máme už něco okolo 72 km, samozřejmě před Kyjovským hrádkem bloudíme. Nevadí to, už se Štěpánem věříme, že to prostě dokončíme. Kyjovský hrádek patřil mezi nejhezčí místa na trati. Velmi náročné místo, bylo třeba použít nesmeky, které Štěpán samozřejmě neměl. Z Kyjovského hrádku pokračujeme dál na turistický most, kde nás čeká velice příjemná tajná kontrola. Opět potkáváme Egona, Martina Fojtíka a další známé. Na tomto místě byla cítit velká pohoda. Tak tedy po dobrém občerstvení pokračujeme na Ledopády, bohužel ale na Písečné bráně zjišťujeme, že jsme ledopády minuli a tak se vracíme kilometr zpět. Ledopády ještě nebyly to pravé ořechové, nicméně rozhodně nelituju, že jsme je museli navštívit. Se Štěpánem se stále hecujeme, že už to prostě dáme pod 20.  Jenže cestou do Brtníků na mě přišla krize, která už přetrvala do konce závodu.

Brtníky (83 km)

Doběh z centra Brtníků do restaurace mi přišel věčný. V restauraci mě ovšem nečeká nic dobrého, sedím na schodech, je mi zle, dávám kofolu, tatranku a polévku, která mi ovšem vůbec nesedla. Volám tátovi, který na mě čeká někde za hranicemi s Německem. Ještě že tak, protože kdyby byl tady, asi bych už to zabalil. Polévka, hodně lidí a zakouřené prostředí mi vůbec neudělalo dobře. Naštěstí na mě čeká Štěpán, se kterým úplně rozbitý vyrážím z restaurace, bohužel je mi pořád zle a mám malé halucinace. Zde začíná pravé ultra a končí veškerá legrace.

Brtníky- Mikulášovice (cíl)

Čeká nás celkem krásný oběh Plešného, kde také hovoříme se závodníky, kteří zvolili kratší 38 kilometrovou verzi závodu. Všichni samozřejmě říkají, jak jsem mladý, proč to běhám, rozhovory jsou ale příjemné, nicméně čas jde dál a my přecházíme přejezd v horních Mikulášovicích. Dále pokračujeme po neskutečně ubíjejícím sněhu, kde mi naštěstí Štěpán dal magnesium a trochu gelu, pak honem k Německu, kde vím, že mě čeká táta. Naposledy před Německem bloudíme, ale jen krátce, pak už ovšem po chvilce vidím mého otce, který se stejným tempem přidává ke mně a ke Štěpánovi. Táta mi oznamuje, že zde již hodinu čeká. Po chvilce mi odbíhá definitivně Štěpán. Od vstupu do Německa pro mě ale zábava končí. Brečím, soutěsky mě ani trošku nebaví, konec se nepřibližuje, trať je velmi pěkná, nicméně já se v Německu cítím jako naše Ola alias Indiánka ve městě, prostě vůbec mě to tu nebaví, ty hnusné cedule mi připadají, jako by byly z úplně jiného světa. Pak se u jednoho rozcestníku rozhodujeme, kudy dál. To pomohlo, protože Štěpán tady někde prý bloudil. Vycházíme schody, které jsou prostě level Oláf, protože něco takového na ultra po 90 km nepotkáte, nicméně stojí to za to. Jenže my se prostě do toho Hinterhermsdorfu nepřibližujeme. Když se tam asi po hodině ukrutné cesty v doprovodu s mým ječením a společným blouděním dostáváme, čeká nás zde opět Honza Sedlák s tajnou kontrolou, která přišla ohromně vhod. Piju hodně pepsi a dávám si sýrek. Super, projdeme touhle nekonečnou vesnicí a dostáváme se na velmi krásnou rozhlednu Weifberg. Samozřejmě poctivě po svých nahoru na kontrolu. S téhle nekončené rozhledny scházím dolů a pokračuju s tátou na cestu do Brtníků. Nic jiného, než pláč a věčný výrok, že je to tu nekonečné ode mě táta neslyší. Možná i proto je dobrý ultra, poznáme sami sebe, jací jsme v některých chvílích ufňoukánci a zbabělci. Vysílením padám do sněhu, nicméně po dlouhé době, kdy mi kilometr trval fakt hodinu, se dostávám do vytouženého cíle s mým tatíkem. Těchto zhruba 24 kilometrů mi trvalo něco málo přes neuvěřitelných 6 hodin.

Mikulášovice, cíl (zhruba 113 kilometrů)

Jsem tu, od Oláfa dostávám diplom doprovázený gratulací, už jen tátovi říkám, ať mi koupí něco dobrého. Ještě mi oznamuje, ať s ním jdu do centra obce, které je jeden km vzdálené, ale já ho posílám, ať už si pro mě přijede. Sednu si na kulečník, dívám se na dámy u časomíry, které se na mě smějí, protože jsem jim jaksi neodevzdal čip. Potom ještě příjemně poklábosím s jedním ze tří vítězů a to s Ivanem Mudroněm, pogratuloval mi, no a oznámil mi, že mám ultra věk teprve před sebou a proto výsledek je nakonec pěkný. Prostě přepálil jsem, ale hlavní je, že jsem po dlouhé době něco dokončil. Super. Jenže teď je mi to vše ukradené, vysílením usínám vsedě na kulečníku, pak přijíždí otec, budí mě, jedeme do centra a dáváme pořádnou slanou večeři. Také se dozvídám, že Štěpán na mě nakonec neměl nějak extra velký náskok. Dobré. V centru se pořádně občerstvíme a vyrážíme do Třince, bohužel celkem v nesmyslnou dobu.

 

Statisticky

Čas 22:47, 40. Místo, 113 Kilometrů/4090 metrů vertikálních, moje 2. stovka v životě, první stovka v sezóně 2015, asi 100 nádherných zážitků

Jak jsem byl spokojený s výkonem pořadatelů

 Akce není rozhodně taková masovka jako B7 nebo  L4L a další závody, které jsou značené co metr a jsou spíše pro ultraběžce, než pro dálkoplaze. Akce je velice skromná, ale vybavená prakticky vším, co je potřeba. Na každém kroku cítíte, jak si Oláf s Egonem mákli s vymýšlením trasy, jak zde chodili rozvěšovat po práci pozdě večer kontroly, jak procházeli a vymýšleli trať, a to doopravdy v počtu dvou lidí. Je to něco, co závodu dodává úplně jiný ráz. Na občerstvovacích stanicích je vše, co potřebujeme, itinerář taky stačí, i když fáborky jsou fáborky, ale mapa v propozicích byla v doporučené výbavě, registrace se dá také pořídit za babku. Kontroly vždy na správném místě, tajné kontroly většinou v režii Honzy Sedláka přímo úžasné, ale aby se jen nechválilo, třeba podotknout, že v některých hospodách to nebylo to pravé ořechové a v Německu byla trať doopravdy složitá, v některých místech by pár šipek nikoho nezabilo, také mi chyběla tajná kontrola mezi  Janovem a Vysokou Lípou..  Nicméně organizace ode mě dostává takovou lepší 2(známkováno jako ve škole), vždy je totiž co zlepšovat a zbytečně moc chvály škodí. Nicméně trať si bezesporu zaslouží 1, Egon musí být doopravdy velký dobrodruh a milovník přírody. Trošku více asfaltu taky nebylo vůbec na škodu, byť naopak. Rád se na další Egonově a Oláfově stovce objevím.

Po závodě

Přes celou noc jedeme do Třince, ani nevím, jak jsme se tu v 9 ráno dostali, nicméně po příchodu domů jdu spát, probudím se asi v 16:00, všichni mi na FB gratulují, ale ve mně pořád je myšlenka, že s tím ultra už prostě končím. V pondělí se pak vracím do kruté reality v podobě školy, cesta 500 metrů do školy mě stojí hodně sil. Ve škole si to vyloženě odsedím, pokecám s Martinem a dalšími spolužáky o zážitcích, naštěstí nemusím psát dnes prověrku díky naší třídní učitelky, která mi vždy drží palce. V pondělí ještě doháním spánkový deficit, ale v úterý si naplno užívám svůj úspěch a vychutnávám si chvíle regenerace v sauně. O startu na Kysucké stovce je prakticky rozhodnuto. Ve středu už začínám poctivě trénovat. Po pár rozhovorech a gratulacích mě trošku mrzely reakce typu já bych to dal rychleji. To si doopravdy odpusťte milí dotyční, nebo si to nechte pro sebe. Ale tohle to rozhodně mou náladu ani trošku nezhoršilo, stále jsem si to vychutnával.

Závěrem bych chtěl poděkovat

-Tátovi za geniální sponzorství a doprovod na posledních 13 km, kde si se mnou doopravdy užil krušné chvilky

- Štěpánovi, který se mnou absolvoval přes 95 km této trasy, a bez něho bych do cíle rozhodně nedorazil, i když v některých momentech bych ho nejraději něčím trefil

-Egonovi z Oláfem za geniální trať a povedenou organizaci závodu

- Martinovi Fojtíkovi za fotky, Honzovi Sedlákovi za geniální tajné kontroly

-Tomovi Štverákovi, Martinu Niemczykovi, mojí třídě, týmu NVPP, Lepus.cz a dalším přátelům, kteří mě podporovali psychicky.

- Bohu, kterému děkuji za každý den a obzvlášť za dny takhle nádherné…bez něho by tady tohle vlastně nebylo.