B7 potřetí

Poprvé pořádně nabrat vzduch do ještě studených a klidných plic, srdíčko to  tuší co se bude dít, a tluče pro jistotu už rychleji. Je start, mačkáme hodinky, plácneme si se všemi blízkými okolo, rozběhnem se, abychom se zastavili až za dlouý čas. Mates je jak v rauši, kecá a baví cestou pod Javoš všechny kolem, je ho slyšet jak pěkně kolem,  rozesmívá, a nabíjí svou energií , které má moc a moc. Mě ještě poletují myšlenky tak různě, ještě se nesoustředím, spíš se už doopravdy bojím jak to zvládnu.  Mám jít poprvé celou nezkrácenou trasu. Jsme pod kopcem, Mates vytáhne šňůru, připnu ji na popruh od batohu na hrudníku, vytasíme hole, začínáme šlapat. Po dvaceti tempech je mě i Matesovi jasné, že musíme zpomalit, takhle bych se odvařila na první cestě, mám úplně tuhé nohy, on jde, táhne mě, je to paráda pocit, padá ze mě stres, jestli to tak bude furt, tak to půjde. Nemusím kombinovat kudy půjdu, jdu prostě za ním. musím zabírat, ale jde to mnohem líp a snadněji když vím, že mě popotáhne, kdykoli selhávám. Až ve druhé půlce Javoše trochu moje nohy pochopily co po nich potřebuju, to už jsou davy povzbuzujících, trochu se mi motá hlava.  Pomalu se rozkutálíme na velký Javoš a dál. Mates pořád mele, nemusím nic, jen ho poslouchat a strašně to s ním utíká, za chvilku už točíme Ropici, jsme dole v Řece,tam nejvíc hlasití Metloš s Terkou a Matyho Káťou. Najíst se, mám hlad, ale něco sníst nějak nejde, ta představa se mému žaludku nelíbí. Lezem nahoru na Príslop, pomalu jedna stopa za druhou, je tlačenice, už se nebojím, že tam příjdu o plíce. Proplazíme maliníky plné much,komárů, a už jsme zas v lese, pořád nám to utíká dobře, není zima, jen kručí v břiše. Ani ještě netuším, jak se zvuk vuvuzely stane symbolem největší radosti a útěchy. Dělá nám radost jej slyšet ve tmě, je to neklamné znamení, že jsme blízko dalšího údolí. V Morávce se napijem, nemám odvahu na meloun, jen  banán, a kola, ta je nejvíc. Zakousnem se do Travného, sjezdovka se mi nikdy nezdála nějak krutá, a pak už to asi nebude daleko. S tímto přeludem a první hudbou v uších nasadíme tempo, ale i tady se to šprajcuje a sjezdovka se jde víc než na pohodu. No a pak teda dál na kopec. Podlehla jsem absolutní mystifikaci, když jsem červené světýlko na čísi hlavě považovala za blikající čipovou kontrolu. Přestože mi dvakrát zmizelo v dálce, pořád jsem doufala, že už je to na dohled. Pak už mi definitivně došlo, že vrchol Travného ještě tak brzy nebude. Jen šlapat, prosila jsem větve co mě občas pohladily po rameni ať mi dají trošku své síly, ať už tam konečně jsme. Míjíme Shimiho s Janou, docela mě vyděsili, Jana bledá, lehající do borůvčí, Shimi se drží za břicho, taky klesá k zemi…Povzbudíme je jak to jde a musíme dál, nějak se dokutálet do Krásné. Občerstvím se, kopnu kofein, slíbili jsme si východ slunce na Lysé. Jde to, akorát Matýsek se před vrcholem začne motat, já se cítím, že mám sil dost, ale jen co zrychlím, zjistím kde je moje místo, a jsem na konci špagátu. Nebe světlá, černé siluety lesa průhlední, nebe růžoví, čelovky jdou dolů, už je na dohled.  Svítá a nás čeká dlouhé trápení sejít z Lysé dolů, nějak jsme vytuhli, na seběh ani pomyšlení. Povídáme si, těšíme se na naši support trojku, jóó, už je slyšet, šťastně se shledáváme, scénář v údolí stejný, akorát už dokážu něco sníst, a beru si další endiaron, pro jistotu. Hurá na Smrk, hurá tedy pozvolně, pod schodama zaberem. Nemám hudbu, poslouchám Matěje, jeho věty jsou jako mantry, myslím, že nahoru vytáhl všechny co se plazili před i za námi. Neuvěřitelný tahač, ted myslím mentální, samozřejmě, že mě zárověň tahal za provaz. Jako malina to chutnalo, když jsme byli nahoře, traverz mě tam vždycky bavil, a nahoru už to uteklo. Dolů věky, andělský zvuk vuvuzel, Čeladná, 15. flek v kategorii. Ještě nemám dolitou vodu v camelu, a je tu Shimi s Janou, vysmátí, borci se zvetili a jeli bomby, odted až do konce. Šlapem ten dlouhý placatý asfalt a další stoupání na Čertův mlýn, kdy mi vadí už i poslouchat hudbu, raději nemyslet vůbec na nic, úplně se odpojit od toho že mé tělo je ted tady a takhle trpí. Horší je to pak ještě na Pustevny, to už se nedokážu ani usmát, ani s Matym nějak komunikovat, jen dopajdat k té kofole a polívce. A rozhodnout se. Tak jo, dolů do Ráztoky, nechápu, ale sbíháme, jakože fakt technický seběh, pecka. Nahoru chvilku dobrý, ale je to dlouhé, moc dlouhé, nebudu brečet.  Tomuhle se přece ubráním, nesmím panikařit, že mám pocit že každou chvilku omdlím. Co když spadnu, složím se a už se prostě neposbírám. Jak mě tady bude Mates budit k životu, nemám sílu dojít ještě kilometr na Radhošť, jak mám dojít ještě takový kus???  Jak mu to mám říct, totálně ho zklamu, a sebe taky, ale ikdybych jakkoli chtěla, nedokázala jsem už nic. Jen se složit na šutr a brečet jako želva. Ani ho poslouchat jak mě povzbuzuje. Ty slova mi pak docházela až cestou dolů do Pinduly. To jsme mlčeli, nevěděla jsem co mám říct, jestli skončíme, nebo půjdeme dál, čím blíže jsme byli Pindule, tím mi bylo asi lépe. Na tom radhošti do mě Matýsek násilím nacpal gel, a ještě brufen, nic víc se nedalo vymyslet.  Ani jsme už nedoufali že ještě Metloš, Káťa  aTerka budou čekat. Čekali! Vzali jsme ještě redbull a šli, na Javorník, a z Javorníku dolů. Další slib byl, že dojdeme se západem slunce, pokud tedy dojdeme. A začínáme mít ten pocit, že jo, a tak i zrychlujem,  v rámci možností, po městě už valíme. Ruku v ruce vbíháme do špalíru, a je to ten pocit, ta chvíle, co je za odměnu. To co si zapamatujete a hřeje vás to tam uvnitř. Stojí to za to všechno bolení co bylo po cestě a co teprve ještě příjde po doběhu. Stojí to za to objetí, s parťákem, s těmi co tam na vás čekají, i se slzami v očích.
Díky vám a díky Maty.