Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

B7 by Šimi

B7 by ŠimiKrásné povídání od Šimiho, jak letos zvládli B7!! Respekt.

Tak B7 za námi, nakonec jsme viděli cíl, ale důležitější byla cesta k němu. První dva kopce plné bláta a front lidí se nedaly moc hrotit a patrně jsme na nich dost ztratili. Parťák brblal, když jsem se snažil předbíhat a ono to ani moc nešlo, ty davy byly prostě velké a cesta uzoučká a plná bláta. Na Ropici se řadíme do naprosto regulérní fronty na chip. Pár lidí je značně nervózních a dávají to Liborovi pěkně sežrat, jako by se tady rozhodovalo o výsledku. Seběh do Morávky na pohodu, předběhli jsme spoustu lidí, hlavně teda já, Jacek nějak zaostával. Občerstvovačka a hurá na Travný. Jde se mi v pohodě, sil je dost, gel s kofeinem nakopl, tak jsem nahoře na sjezdovce za chvilku. Pozoruji světelného hada z Ropice dolů a čekám na parťáka. Jaco se trápí a toho čeká sport trasa, na kterou jsem to přehlásil; když už tak už. Mělo to být jen o 250 výškových více, ale hodinky ukazují +-680m takže to vypadá na necelých 600m nahoru. Chvilku asfalt a pak nekonečný krpál vysekaným průsekem. Jaco nestíhá. Nestíhá vůbec nikomu, v půlce kopce mu řekne "zleva" holka, 160cm, 80kg a přejede ho jako by byla v autě. Později se svěřuje, že si chtěl lehnout do bahna, usnout a umřít. Já na něj občas čekám, ale místo abych ho nějak psychicky zvednul, tak mu pořád odbíhám a nakonec jdu nahoru v bundě, protože mi je zima. Panáček se špatně najedl a dostal hlaďáka jak z knihy. Místo abych do něj nacpal gel a vzal ho na gumu, tak jsem ho nechal zjišťovat co je to ultra. Tma psychice taky moc neprospěla a byl jsem asi jediný, kdo se kochal naprosto čistou oblohou plnou hvězd. Nakonec jsme tak nějak doklopýtali nahoru a čekal nás seběh. Ten je ze začátku typicky "uhrovský", takže jen nějaké pochodování, ale zhruba od 2/3 kopce se to dá pustit lesem a tak jsem nechal Jaca Jacem a pustil to dolů. Světlo čelovky čarovalo stíny stromů a první endorfiny dne zaplavovaly mozek. Radost z běhu trvala jen chvíli a skončila špatným došlapem na kluzký kořen a podvrknutým kotníkem. První co mě napadlo, bylo, že to je konec, strašná bolest a do cíle nějakých 68km. Opatrně jsem se snažil postavit, udělat 2-3 kroky a zkusil pajdat. Šlo to. Tak jsem se nedobrovolně dostal na úroveň Jacka a pokračovali jsme do Krásné. Celkově nám epizoda "Travný" ukradla +-3 hodiny, šance na slušnější výsledek jsou pryč, ale pořád mě motivuje tričko, které jsme dostali při registraci. Nedokážu si představit, že bych ho mohl nosit, aniž bych závod dokončil, musel bych ho vyhodit, takže vzhůru na Lysou. Fyzicky jsem na tom až na kotník dobře, chůze nahoru je relativně v pohodě, tak to nakopnu a předejdu asi trilión lidí. Nahoře powerbar a 10min relaxu na sluníčku. Už je den, čelovka míří do baťohu a nálada se o něco zlepšuje. Jaco špacíruje a vypadá taky lépe, akorát mrčí u cesty dolů. Snažím se ho přesvědčit, že trochu zrychlíme, aspoň co kotník dovolí, ale to je pořád něco. Šutry, bolí mě z nich tlapky, asfalt, bolí mě z něj kolena. Nakonec seběhneme asi poslední 3km asfaltu, Jaca drží vidina malého piva. Ostravice, půlka závodu, ošetříme opruzeniny, na které bohužel nepomohla ani vazelína, polévka, Jaco větrá tlapky a hurá na Smrk. Začátek prudce po asfaltce, chvilka po louce a lesem a stojíme před docela šíleným strkem nahoru. Nahazuju turbo, hudbu a beru vše, co mi stojí v cestě. Oasis, Prodigy a další Angličané mě ženou nahoru. Jediným výsledkem je ale pouze delší pauza s čekáním na Jacka a můj hlaďák. Zcela nesmyslně jsem spálil všechno co šlo a navíc mě začaly bolet svaly na vnější straně holeně nad kotníkem. Noha tam natekla a stává se z toho větší problém než s kotníkem, na který jsem i díky brufenu (njn) zapomněl. Seběh dolů byl asi to nejhezčí z celé B7. Začátek je sice takový chodící, ale zhruba od půlky kopce se dalo krásně běžet. Při běhu je holeň o něco lepší než při chůzi a tak to drtím až do Čeladné. Jaco taky běží, drží se za mnou a tak si říkám, že tady pozici pořádně vylepšíme. Jenže ho pak začnou bolet kolena a tak na něj dole asi 10min čekám. Rychlá občerstvovačka a hned nahoru na Kněhyni a Čertův mlýn. Dáváme oba hudbu a šlapem poctivě spolu, nahoru to je lepší jak po rovině nebo dolů, kotník i holeň asi není tak namáhaná, Jacek se lepší km od kilometru. Bereme po cestě všechny, nezdržujeme se a valíme na Pustevny. Tady už zjišťuju, že holeň si definitivně řekla o první místo v bolesti. Udělat normální krok je peklo a začíná se hlásit i druhá holeň. A k tomu kardinální chyba v mém podání. Dal jsem si chleby se škvarkami a kysané zelí. To byla panečku dobrota. Akorát energie ze škvarků naběhla asi až v cíli a to doběhlo pro změnu mě. Sestup do Ráztoky bylo jedno velké trápení, občas vidím Jacovy záda ale většinou bojuji s gravitací sám. Jestliže cesta sem bylo trápení tak cesta nahoru na Radhošť byla peklo. Jako tříleté dítě jsem pořád opakoval, kdy už tam budeme, ptal jsem se cizích lidí jak je to daleko ("ještě daleko") a pak jim nadával, že říkají p*čoviny ("už jen 500m", haha). Nahoru jsem vylezl jako naprostá troska a byl dovlečen na kofolu. Ta mě trochu dává dohromady, cucnu zbytek gelu, dostanu gelový bonbón, síly se vrací a před námi už jen posledních 20km. Holeň naprosto v prdeli, ale lidi jsou na tom evidentně hůře, občas předejdeme opravdovou trosku, já si na ni jen hraji. Pak si prostě řeknu, že to nebolí a snažíme se klusat dolů, ať si o tom mozek a tělo myslí co chtějí, tak to prostě bude. Je to takový indiánský klus, ale ubíhá to. Jak všichni strašili Javorníkem, tak ten byl až na ty dlouhé rovinky v pohodě. Kopce mi v mém stavu vadí ze všeho nejméně a relativně si je užívám. Jsme nahoře kolem 17:50 a teď jen dolů. Nedokážu si představit, jak slezu ten první prudký seběh aniž bych se střískal, Jaco někde vpředu v prachu, já opatrně jak babka na hřibách. Ale už je tady louka, zase trochu klušeme a já se pořád dokola jak kolovrátek ptám, kolik ještě do cíle. Plán byl, že 7km, ale za chvilku jsme u cedule 3km do cíle! To už jsem věděl, že to doskáču i po jedné noze. Začaly se vyplavovat endorfiny a už jsem ani nenadával v seběhu. Poslední km městem, na 700m do cíle hecuju Jacka, že dáme ještě tu dvojku před námi. Zrychlíme, pak další dvojka a nakonec, těsně před bránou, se v tempu kolem 4:15/km přeženeme přes docela sympoše v červeném. Kdo nemůže ještě 100x může. Cíl, poslední schody k fotce na lešení a konečně mi dochází, že už nikam nemusím. +-97km, +-5500,nahoru dolů. Dostáváme birell, náramek, květinku, fasujeme 300 za chip a číslo a jdeme na pivo. Tak se Jaco přece jenom dočkal. Tuhnu a jsem rád, že sedím. Volá Monika, že už pro nás přijela a je na náměstí. Nemůžeme se najít a pak zjišťujeme, že je v Rožnově. Tak jede do Frenu, my popíjíme pivko a kocháme se. Atmosféra je parádní, lidi fandí každému bez rozdílu a emoce jsou na každém kroku. Všude kolem jsou vidět úsměvy, radost a vyčerpání. A pak už rychlý spád, Monika je tady, Jacek si bere ještě jedno do auta a jdeme k němu ke kostelu, kde je zaparkované. Je to nějakých 300m, ale jsou to asi ty nejtěžší metry dnes. Tady zjišťuji, že mi tělo pěkně vrátí to, co jsem mu provedl. Jaco s "vlkem" jde jak tučňák, já s holení a kotníkem jak nevím co. Největší problém je přejít "rychle" silnici tak, aby nás nic nepřejelo. Naštěstí jsou řidiči chápaví a nejspíš se i dobře baví. V autě několikrát usnu, pamatuju si jen útržky rozhovoru. Třepu se a je mi zima. Doma vana, odsolit, zjistit, že nemůžu v podstatě vůbec chodit a do postele. V noci se pořád budím, stačí se pohnout a bolest z holeně udělá svoje. Je to celé nateklé a nesmí se na to ani šáhnout. Felčaři budou mít radost, jestli mě uvidí. Je neděle, přemýšlím, jestli to stálo za to a asi jo. Další podobný podnik nepřichází dneska v úvahu, ale třeba se to časem změní. Ty kilometry mi změnily nejen život ale i nohy Asi největší chybou bylo nechat parťáka, ať se vytrápí sám na Travný a hned se o něj nepostarat. Tam se to lámalo, kdybych se mu věnoval, tak se dá rychleji dohromady a já bych si nemusel nic dokazovat a třeba bych měl v pohodě kotník a pak bych se zbytečně nedorval do kopců bez efektu. Ale to jsou jen kdyby, naše cesta byla prostě jiná, ne přímo ideální, ale naše. Mít 12:08, což je čas z nějaké zcela jiné planety a patří k němu obrovská gratulace, je asi celkem fajň, ale našich 20:12 full sport bylo možná emocionálně pestřejší. A nakonec, i když jsme šli každý trochu jinou cestu, došli jsme po ní ke stejnému cíli. A o tom to je, no ni ?