Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

B7 2018

B7 2018„A hlavně zmiň můj močák a plnou inkontinenční vložku ze které jsem dostala vlka a klidně i jak jsem dostala zánět močáku a odbíhala za keřík s každým ucvrnknutím. A jak mě bolela stehna tak, že jsem si nemohla k čůráni dřepnout a tak jsem si pokaždé načůrala do bot. I to, jak jsem přišla domu a nestihla na záchod a rychle se počůrala aspoň do ručníku. Všechno to tam dej.“ Letos jsem nechtěl psát žádný report. Věřím, že některé zážitky jsou nepřenosné, nedají se ani vyfotit, ani popsat či jinak zprostředkovat. Přes to se nakonec pokusím Vám aspoň trochu přiblížit naši cestu natolik, abyste si spolu s námi mohli říct „žjóva“, stálo to za to.

Maslowova pyramida je hierarchie lidských potřeb, kterou definoval americký psycholog Abraham Harold Maslow v roce 1943. Podle této teorie má člověk pět základních potřeb. Fyziologické potřeby, potřebu bezpečí a jistoty, potřebu lásky, přijetí a sounáležitosti, potřebu uznání úcty. A potřebu seberealizace. Na pomyslném vrcholu pyramidy se nachází sebetranscendence, někdy nazývaná i duchovní potřeba. Maslow věří, že bychom měli zkoumat a rozvíjet vrcholné zážitky (krátké a zřídkavé momenty inspirace, extáze, uvolnění tvořivé energie), jakož i cestu k dosahování osobního růstu a naplnění. Jednotlivci s největšími předpoklady k dosahování vrcholných zážitků jsou sebeaktualizovaní, zralí, zdraví a sebenaplnění. Každý člověk je schopný mít vrcholné zážitky. Ti, kteří je nemají, je nějakým způsobem potlačili, nebo zabránili jejich vzniku.

Poprvé jsem si na pana Maslowa vzpomněl na traverzu pod Travným, kdy jsem držel Janču za ruku, aby ve spánku nespadla do příkopy. Hlava chce, ale fyziologické potřeby jsou prostě proti. Týden před začátkem naší cesty k sebetranscendenci máme závěrečné testy našeho kurzu Hybrid atlet, běžíme 5 km na čas, předbíhám Janču o druhé kolo, ptám se, jak se jí běží a ona říká, že je to špatné, že teprve dobíhá druhé kolo a už nemůže. Divné, já běžím sedmé a ona je dva za mnou. Ale třeba je jen popletený poník. Na posledním tréninku zatáhne 115 kg na mrtvý tah, dřepne 82,5kg, zaraduje se a nechá si pro sebe, že cítí záda. Jako už tradičně si před startem koupí nové boty. K tomu vytáhne ze šuflody elektrickou dečku a v noci si na ní hoví na pána. Na závěrečné „kalbě informatiků“ vleze u Evy do vířivky a prohlásí, že záda jsou cajk, asi. Sedíme na třineckém stadiónu, novém to startu a koukáme na všechny ty veselé postavičky. Někteří se rozcvičují, někteří klušou na tartanu, Janča si bere vazelínu a maže se všude, kde to situace dovolí. Ještě se stydí, ale už to nebude trvat dlouho a stud a strach ustoupí potřebě jistoty a bezpečí, hranice není silná. Časomíra se snaží odpočítat poslední minuty do startu, moc jí to nejde, Mirai hrají, pro mě strašidelnou, „Když nemůžeš tak přidej víc“, dáváme čestné kolo po tartanu a „upalujeme“ vstříc noci. Pod kopcem potkáváme Slávka, má zlomenou tyčku, na kopci Hanyse, má spoustu zážitků z triatlonu, jdu tempem, že nemůžu nahmatat tep, a tak si několikrát sahám na hrudník, jestli nakonec nemají pravdu ti lidi, kteří tvrdí, že nemám srdce. Janča o pár metrů za mnou s Fousáčem a Kačenkou, funí jak lokomotiva, pot z ní teče čůrkama dolů a je jasné, že tady je něco špatně. Nahoře parádní atmosféra, jako vždy, díky všem, kteří přišli. Hex, Malina a spol. měli nad Horskou regulérní koncert, potkáváme lidi z BomaWay, Yanka s Yolou, Nellču z HA. Já fotím a dávám příspěvek na facebook, letos to chci pojmout „onlajn“. Na Velký Javoš jdeme, pípáme asi o 20 minut později než jiné roky, utěšuju se, že to je těmi davy lidí, které nejde předbíhat a že to vylepšíme seběhem do Řeky. Běžíme asi minutu, dvě, ale nejde to. Dneska nebude náš den, a patrně ani zítra nebude náš den. V duchu doufám, že to nebude platit i o neděli. Padají první slova o konci. Taxi a domů, proč se trápit. Nakonec dojdeme do Řeky, novinkou je výstup ne po sjezdovce, ale rovnou pod lanem. Ještě to zkusíme. Já jsem nasraný, že nejde vůbec předbíhat, Janča funí za mnou. Doškrábeme se nahoru, Janča se pokusí omdlít, ale je tak v prdeli, že nedokáže ani to. Přemýšlím, co bude lepší, jestli jít na taxi zpátky dolů do řeky nebo na Morávku. Potkáváme lidi z Havířova, kteří byli s BomaWay na „B7“ výletě, Poníka to trochu napruží a jdeme na Ropici. Potkáváme naposledy Kačku s Fousáčem, už si to valí dolů, nahoře je jasné, že se náš závodění netýká, Janča hledá vhodný křoček, přepínám se do módu „výlet“ a za chvilku mě mrzí, že jsme si neudělali fotku u Radimovy sochy. Janča mi oznamuje, že dostala menzes. Sejdeme do Morávky, domluvíme se, že Lysá a dost, čeká tam na nás auto se suchými věcmi a může nás přibrat domů. Travný se nás netýká, na Sviňorky přijdeme 25 min po limitu, a tak jdeme tím nekonečným asfaltovým traverzem do Krásné. Snažíme se neusnout, jsou asi 4 hodiny ráno, táhne se to jak „cukr na nit“ a trudomyslnost dosahuje vrcholu. Lysá a dost. Na Krásné je krásné aspoň to, že je zde wc evropského stylu, sice s řadou jak před tuzexem, ale poležím si a nechám parťáka užívat výdobytky civilizace. Pokaždé si sebou bere kofl s vazelínou, snad nedojde. Na začátku cesty na Lysou nás předchází klučina, který jde bos. Šlape mu to moc pěkně až nahoru, vypadá je přerostlý hobit. Cestou začne svítat, mě se lepší nálada, noc na cestě opravdu nesnáším. Už nic neřešíme a čas je opravdu to poslední, co by nás zajímalo. Dostali jsme se do kategorie „Staří, nemocní a těhotné ženy“. Sedíme v klidu na chatě, dáváme jídlo, už jenom dolů do Ostravice a domů, Jana to píše našemu kontaktu, ať je připraven. Pak vytahuje Pikao. Takové to zahuštěné mléko, sladké, hutné. Promítne se mi mé dětství, kdy jsem byl ochoten hledat na zemi desetníky, abych si nasbíral na tubičku. Vychutnávám si pomaličku každý „cuc“ a najednou nechci domů, chci do Frenu, proto tady kurva jsme, lidi nás povzbuzují na facebooku, celý rok je tu a tam krmíme motivačními kecy, tohle je třeba přehodnotit. Jdeme dolů, navrhnu, že bychom mohli zkusit běžet. Kupodivu ano, Poník si sice stěžuje na opruzeniny, bolest nohou od kotníku dolů, ale zkoušíme. Potkáme magické číslo „444“, snažil jsem se o to celou dobu. Má ho Tomáš Poláček, český novinář, kterého moc rád čtu, na facebooku jsme si něco komentovali a řekli si, že se potkáme cestou. Mám radost, že se to povedlo, chvilku kecáme, nechce se jim po těch šutrech běžet, a tak si přejeme štěstí a upalujeme dál. Jde nám to dobře, v rámci možností, připomíná mi to ročník 2016, kdy jsme se tady taky strašně zvedli, dělám legraci, držím ducha nahoře, každému, koho předbíháme, říkáme, že spěcháme na vlak. Až později se dozvím, že tomu věřila i Janča. Fotíme se dole u hranice Slezska, já už mám v hlavě nápady na další příspěvky na facebook a potkáváme náš suport na Ostravici. Stáňa byla včera na koncertě Čechomoru, donesla nám suché věci a oznamuje, že nás domů vzít nemůže, protože kalila do rána a má zbytkáč. Buď je to pravda a v tom případě jsem rád, že si umí užívat života, nebo lže a chce nás dostat do cíle. V tom případě jsem taky rád, protože Janča mě evidentně cestou z Lysé nepochopila a domů chce. Je prošitá durch, vlka všude, vazelína už nepomáhá, chybí ji síla, morálka a pomalu docházejí vložky. Zjišťuji, že lidi, kteří si myslí, že nemám srdce, měli nakonec pravdu. Zavelím odchod, povzbuzuji plácáním tyčkou, kázeň musí bejt. Ujdeme asi kilometr do kopce, zašijeme se do křoví, konáme, co se konat má, Janča bledá, strhané nejen rysy. Nabízím, tentokrát vážně, že se na to vysereme a pojedeme domů vlakem. Později mi říká, že by jí bylo trapně jít kolem domku Lady, její spolužačky, kterou jsme potkali se Stáňou, co kdyby nás viděla, jak to vzdáváme. Teoretizuji, že pořád můžu zavolat Uwemu, přijede pro nás na Čeladnou a odveze do sucha, k peřině a teplé vodě. Na Smrk to moc nejde, nahoře musíme udělat delší pauzu, Janča už nemá sílu se chodit mazat do křoví, a tak si jen lehne, strčí ruku s vazelínou pod elasťáky a koná. Stud je pryč, horní patra pyramidy v nedohlednu a na lidech nezáleží. Připomíná mí to artfilmy z Pornhubu. Seběh na Čeladnou je fajň, mám ho rád. Letos neběžíme, jdeme, pouštím hudbu z mobilu. Ta pomáhá daleko více než „kulička“ gps na mapě, ukazující naši polohu. Ta se Poníkovi nelíbí a zaslzí. Mě chytly záda, levý kotník a koule. Co se nenamaže to dře a když už se to rozedře, tak už je pozdě. Já jsem si poctivě namazal skoro všechno, nevím, jestli jsem se styděl namazat pytlík pořádně, každopádně cejch už tam byl a chutnalo to jako by mě někdo intenzivně tetoval. Jeden krok, deset jehliček, pořád dokola. Naštěstí se po nějaké době přidal i zadek, takže se to dalo lépe snést, když se bolest rozložila na větší plochu. Janču bolí pravá holeň, nabíhá ji zánět okostice, nic moc. Měl jsem to v 2014 a bylo to peklo. Slibuju po cestě dolů klobásu a rum, to vykouzlí úsměv. Ona si chuděra ještě pořád myslí, že pojede domů. Je mi jí líto. Hraje Chris Rea, Road to Hell a je to zcela přesné. Tenhle výlet je takovou cestou do pekla a jestli ho dojdeme, tak do něj určitě půjdu, protože ji patrně fyzicky ztýrám do absurdna. Když už někomu oznamujete něco, co opravdu nechce slyšet, dejte mu do ruky párek. Směs rezignace, smutku a bolesti proti mé logice, že jsou to vlastně už jenom dva kopce, 30 km a osm hodin chůze. Že sice dojdeme za tmy, ale zážitky mají být intenzivní. Tak jo, sere pes a jdeme. Chvilku s Davidem a Lubošem, kupodivu jsou teprve tady, David si prozvracel Travný v šesti hodinách a už jsou taky na výletě. Začne pršet, přebalujeme baťoh a hledáme křoček. Cestou na Čertův mlýn potkáváme opět „bosého“ hobita, tentokrát má už „fivefingery“, prý je to letos slabší nějak. Janča po horním traverzu docela zrychluje, sotva za ní vlaju. Prý už rezignovala na vše, ví že už není cesta zpět, prostě to musí dojít, a tak aspoň rychleji než pomalu. Nahoře Alfred Benek, děláme s Jančou selfíčko chovanců ústavu pro choromyslné, příspěvek na FB a hurá na Pustevny. Tam je vždycky nejlepší občerstvovačka z celé B7, škvarky, polívka, kofola, zelí. Nacpeme se a navrch si kupujeme ve stánku Frgál. Hruškový, ten je nejlepší. Sil je kupodivu celkem dost, aspoň u mě, ale běžet nee. Začíná se kazit počasí, přes hřeben se převaluje mlha, je slyšet bouřka, naštěstí už neprší. Jdeme jako roboti, od značky ke značce je to zhruba hodina, ani málo, ani moc, tak na jednu zastávku ve křočku. Konečně je tady Pindula, sedlo před posledním kopcem, už je skoro tma, už „nečilujeme“, teď už nás honí i čas. Cestou na Javorník je mlha a padá tma, je to osmý kopec celé B7, proč je na trase ví asi jenom Libor. Já osobně si myslím, že nás chtěl nasrat. Ale já ho mám nahoru vlastně rád, rád chodím do kopce, to mi jde. Nerad chodím z kopce, to mi nejde. Z Javorníku dolů je nejhorší seběh celé B7, těsně před cílem hnusné kamenité serpentiny prudkým lesem. Po 87 km toho máte tak akorát a tuhle třešničku musíte sníst, jinak nebude medajle(sic!). Letos je vše vylepšenou mlhou, která by se dala krájet a která ze svitu čelovek dělá psychadelický zážitek. Občas skrz dokonce vidíte na zem, nebo na někoho v dálce pod vámi. Levý kotník si to vychutnává nadoraz, prdel a koule přizvukují. Konečně jsme dole, nechápu, jak to mohla Janča loni běžet. Teď už to dojdeme, vykládám, jak jsem si několikrát po cestě představoval, že půjdeme tím tunýlkem, co je těsně před cílem, že jsem ani nedoufal, že se k němu dobelháme. A teď ho máme kousek před sebou. Už je tady, famfáry k tomu. Ale nejsou to famfáry, je to jen bouřka s průtrží mračen. Posledních 500 m v lijáku, za který by se nemuseli stydět ani v tropech, a jsme v cíli. Janča vyhrožovala, že bude brečet, ale akorát se oba, durch mokří, třepeme zimou. Žádné focení na pyramidě, žádné „profi“ focení v cíli, všude jsou mraky vody, vypl se jim systém, ale nám je to jedno, na krku se nám houpe medaile, jsme tady a teď a na ničem jiném nezáleží. Jestli je tohle ta transcendence nevím, ale je to fajň. Čekáme na odvoz a místo návalů radosti řešíme zimu. Ještě stačíme pogratulovat Kačence s Fousáčem, šli úžasně, a jedeme domů, na pána, audinou. Asi pět minut euforicky konverzujeme s Uwem, pak nás někdo vypne a budíme se na Mostech. Janča vystupuje, spí ve stoje, ale domů, že snad trefí, je to jen pár metrů. Za chvilku jsem v Třinci a nastává hygiena intimních partií. Ale to určitě nechcete číst, a tak už jen doušku na závěr. Když už chcete trpět, trpte s někým, kdo Vám za to stojí, díky Poníku.