Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

56. Brtnické ledopády (Aneb zimní pohádka na konci světa)

56. Brtnické ledopády (Aneb zimní pohádka na konci světa)Na Ledopády jsem nevyrážel poprvé, takže jsem už vlastně předem věděl, co mě čeká-jídlo, pití, kvalitní odpočinek, nové historky od Zikmunda, hodně šipek, zima, ale hlavně jak píše Egon, tak nová kamarádství (které jsem objevil na Ledobálu). Jo a vlastně i nějaký ten běh. I díky těmto slibným aspektům (až na ten běh) jsem se už do Mikulášovic moc těšil.

Před akcí

            Cesta probíhala hladce, i když ze začátku jsem moc chuť někam jet neměl. Hold puberta dělá někdy svoje. Ale nakonec jsme s tátou vyrazili, navíc i s Tomášem, takže všechno bylo super.

Ledopádova stovka

Filozofování s Tomášem před závodem

Tomáš sice neměl v plánu jít (po neskutečném výkonu na LH24, kdy už naháněl i Standu Najveta, se nebylo čemu divit). Avšak nakonec jsem ho přemluvil, aby si přece jen tu stovku dal. I díky tomu jsem opět byl svědkem Tomášových řečí, jak to bude těžké, že nic tak těžkého nedal, jak je unavený, že to půjde snad týden. Já na to reagoval klasicky, že je to těžká pohoda a že to budu mít za chvíli z krku. Jasně. Dopadlo to jako vždycky přesně naopak. Tomáš naháněl až do konce závodu vítěze a během závodu neměl snad ani žádné krize, kdyžto já jsem za ním dorazil o 4 hodiny později a udýchaný jako parní lokomotiva.  Zkrátka lehce na puse, těžce na bojišti …

Před závodem

            Když se člověk zúčastňuje různých závodů či pochodů (někdo je běhá či chodí, já se prozatím jen zúčasňuji), tak už ho leckteré maličkosti nerozhodí. To však v mém případě neplatí. Ale vše jako vždy dopadlo dobře (což je fakt úspěch, že jsem za těch snad 30 závodů vždy zvládl vystartovat včas) a za odměnu jsem si mohl ještě před startem poklábosit s moc příjemnými lidmi, se kterými se už vídám pomalu co druhý víkend. Takže pecka.

21:30- Mikulášovice-Start!

            Start klasicky všichni přepalují, ale hlavně všichni běží, jenže já neumím ani jedno. I proto se držím vzadu, snad ještě někde za turisty. Nicméně když potkávám Pepu, tak vím, že jsem ve správné společnosti. Ukazuje se to hned za chvíli, když všichni bloudí, ale my s Pepou ne. Počkali jsme totiž, než čelo zaběhne špatně, a pak jsme se ho chytli a běželi dál. Získali jsme tím asi dobrých 15 míst v pořadí, i když na začátku závodu to nemělo žádnou roli. Ale po chvilce mi i Pepa utekl, takže jsem se připojil ke skupince vedené dvěma zkušenými  opil … pardon … organizátory (Tomáš a Jarda). Zábavy bylo docela dost, takže jsem s nimi doběhl až na další občerstvovací stanici.

První kontrola- Kopec (6,2 km)-45. Místo, průměr 8 km/h

            Doběhl jsem zde tedy se skupinkou pod vedením Tomáše a Jardy, avšak moc dlouho se na kontrole nezdržel. Bylo tam sice spousta kamarádů, které jsem v ten den ještě neviděl. Cítil jsem se ovšem dobře, takže i díky toho jsem raději přepnul z turistikého modulu a pokračoval kvapně dál.

                Unavený turista po 6 kilometrech. Jarouš nahodil ze začátku tempo. Autor: Aleš Zavoral

 

Kopec-Rynartice aneb kde ty kopce jsou, kde mohou být …

            Kousek za kontrolou jsem dohnal Pepu. To mě však nepřekvapilo, protože Pepa je zkušený dálkoplaz (v sezóně 2015 zvládl Rondu -170 km/13500+, i UTMB-180 km/10 000+), díky čehož kouše až na konci závodu. O dost víc mě však překvapilo, že se nás stále držel Jarda. A nejen Jarda. Běželo s námi dost turistů, takže jsem si pokládal otázku, zda běžím tak špatně nebo to všichni děsně přepalujou.  Nakonec se však zcela vyjímečně nepotrvdila první možnost, ale spíše ta druhá. Možná všichni přepalovali proto, že do Rynartic nás nečekal žádný kopec, jen nádherný trail, který byl navíc doprovázený ideálním počasím.

            Po doběhu na Tokáň jsme poprvé zabloudili. Sice asi sto metrů, ale zabloudili. A samozřejmě jsme zde potkali Laca, který běžel úplně někde jinde a tak se vracel. Ale nakonec i on, ale hlavně i my s Pepou jsme objevili správnou cestu, díky čehož jsme si mohli užít poslední úsek, který nevedl do kopce.

Druhá kontrola-Rynartice (24,5 km)-31. Místo, průměr 7,9 km/h

            Kofola, polévka, doplnění pití (Pepo díky moc) a honem dále. Cítil jsem v kostech, že se ještě před Ledobálem stihnu vystrojit, takže jsem honem upaloval dál. To se nakonec ukázalo jako správná volba, neboť dle Zikmunda jsem byl nakonec králem Ledobálu-ale nepředbíhejme.

Rynartice-Prysk aneb konečně kopce

            Po skvělém občerstvení jsem opět pokračoval s Pepou a také asi už naposledy delším úsekem, během kterého nás nečekaly žádné kopce.

Avšak po doběhu do vesnice Studený nás čekal výstup na nejvyšší kopec závodu-Lužickou sedmistovku Studenec (736 m. n. m). Výstup ubíhal neuvěřitelně rychle, ale závěrečná část (kde jsem mimochodem na „vracečce“ potkal dost rychlíků) stála za to. Led, listí, žádný podklad-zkrátka taková vzpomínka na kopce z Loučení.  A za odměnu nahoře asi tisíc schodů na rozhlednu. Prostě taková ta Oláfová klasika.

 Oláfoegonopetro pochody přinesou vždy dost brutálních míst, které vás už často ani nepřekvapí. Ovšem tady se stalo něco skutečně divného! Probíhali jsme totiž okolo brutální skály, na které Oláf neumístil kontrolu. To nás mírně rozrušilo, díky čehož jsme až na další kontrolu nevěděli, zdalipak jsme nezabloudili či v horším případě neminuli kontrolu.

Ovšem s itinerářem jsme vyjednali mír a bez problémů trefili na další, v jiných závodech brutální, tady však pohodový kopec s nevinným názvem Střední vrch (593 m. n. m). Na této „vracečce“ jsme potkali dokonce Zikmunda, a opět pár dalších rychlíků, což mě dost nabudilo.

I díky toho už jsem začínal mít v porovnání s Pepou lepší tempo, a proto jsem ho v seběhu z dalšího Oláfokopce s opět nevinným názvem „Ovčacký vrch“ (623 m. n. m) definitivně nechal na pospas osudu. Utekl jsem mu možná i proto, že tento seběh byl dosti technický (řekl bych, že tu cestu dolů vysekali první závodníci a nebo Oláf při značení), a Pepa jako obyvatel Prahy toto ve Stromovce prostě nenatrénuje.

            Ovčácký vrch (623 m. n. m). Zde jsem byl ještě za tmy. Autor: Jan Pavlík.

 V Prysku jsem se tedy objevil sám a s myšlenkou, že kdyby byl sníh a pořádná zima, tak by to asi bylo trošku o něčem jiném. Tyto 3 kopce totiž byly snad brutálnější než kdejaký kopec na Loučení, což už je teda co říct.

Třetí kontrola-Prysk (43,7 km)-21. místo, průměr 6,5 km/h

            Na tuto občerstvovací stanici jsem doběhl už osamocený. Občerstvení bylo skvělé. Ovoce, skvělá polévka, kofola, a to vše doprovázeno skvělou hudbou od Wanastovek. Nicméně cítil jsem, že dneska na to mám, takže jsem si dal čaj do flašek, nohy na ramena a běžel jsem rychle dál.

Prysk-Vysoká Lípa-aneb kde ty rovinky jsou, kde mohou být

            Od obce Prysk jsem se do toho skutečně začínal opírat. Do kopce jsem začínal diktovat tempo, kterému moc lidí na chuť nepřišlo, díky čehož jsem už směrem na Šenovský vrch (632 m. n. m) předběhl dost lidí. Ale hlavní útok na popředí jsem si naplánoval cestou na Zámecký vrch (530 m. n. m). A vyplatilo se! Nejen, že jsem skutečně běžel rovinky (pro skutečné běžce rozuměj klusal), ale dokonce jsem stoupal do kopce rychlejším tempem než 1 pivo za hodinu! Cestou z Prysku do Kamenice jsem proto předběhl snad 10 závodníků. Hold aspoň k něčemu to flákání na Javorovém je.

                Louka někde za obcí Kamenický Šenov. Vlevo vidíme Zámecký vrch (530 m. n. m). Autor: Jan Pavlík.

                Zámecký vrch (530 m. n. m), na kterém stojí zřícenina s rozhlednou. Zde jsme stoupali ještě za svitu čelovek. Autor: Jan Pavlík.

            Jenže pak přišlo na řadu město-Česká Kamenice. Ovšem já, vesničan, jsem ve městě obvykle úplně mimo. Takže jsem byl docela rád, že jsem nakonec neuposlechl rad místních opilců, kteří mě posílali po blbé značce, ale řídil jsem se vyjímečně rozumem- ne ovšem tím svým (to bych mohl doběhnout také kdoví kde), ale tím Petrovým, takže jsme nakonec vše trefili.

            Z úseku mezi Českou Kamenicí až po okraj Srbské Kamenice si toho moc nevybavuju. Snad jen to, že během cesty nebyla ani jedna fixová kontrola a že tempo jsem si udržoval stále solidní.

            Pravá zábava totiž začala až u Dolského Mlýna. Potkal jsem Laca (ten byl podle svých pozdějších slov v místní nemravné obci Kun(d)ratice - absolutně nechápu, jak tam dokázal zabloudit). Setkání se s Lacem mě ovšem tak namotivovalo, že jsem z Dolského Mlýna až do Vysoké Lípy proběhl jako uragán (pocitově-spíše si představte 90-ti letou babičku utíkající na autobus). Navíc i díky tomu, že jsme ve Vysoké Lípě bloudili minulým rokem se Šťěpánem, jsem věděl dobře, kudy tudy-narozdíl od Laca.

            Nádherný Dolský Mlýn. Zde jsme byli již za světla. Autor: Jan Pavlík.

Čtvrtá kontrola-Vysoká Lípa (62,7 km)-8. Místo, průměr 6,2 km/h

            Tady jsem už byl minulým rokem. Takže žádné zdržování. 8. místo je brutálně dobré, navíc v této konkurenci, čili honem pryč. Polívka, štrůdl, kofola, doplnění pití a rychle dál …

Vysoká Lípa-Tokáň aneb honem na Ledobál

            Z hospody jsem nahodil docela šílené tempo. Navíc jsem za sebou viděl Radka a Laca, kteří byli solidně našlapaní. Na „vracečce“ ze Šaunštejna jsem také potkal duo Petrů. Přičemž zejména ten Petr, který vlastní příjemní Skiba, se dost divil, co tam dělám. V duchu jsem si říkal, že ty ještě musím doběhnout. Avšak znepokojilo mě setkání s Lacem těsně pod vrcholem. Obul jsem se proto do toho svým nejrychlejším tempem, které po 60. kilometrech umím (čili něco jako důchodce při slevách u Oláfa v Kauflandu).

            Směrem na Tokáň jsem potkal závodníka-Radka v protisměru. Byl jsem docela rád, že zabloudil, protože běžel jako o život a asi by si na mé kořisti pošmáknul.

Ovšem pak to už bylo sólo Beskydského turisty, který se snažil běžet. Pořád jsem se navíc ohlížel za sebe, ale nikdo tam nebyl. Dobrý.

            U divné budovy místních lázní v Jetřichovicích jsem ale trošku zabloudil. Avšak nebylo to nic vážného, takže jsem na Mariinu skálu (428 m. n. m) vyběhl jako kamzík. Na Mariině skále jsem ale potkal Laca. Byl jsem však naštěstí pořád plný sil, takže jsem přidal na tempu ještě o trochu víc a od Viléminy stěny (422 m. n. m) jsem opět pokračoval zcela sám.

Páta kontrola-Tokáň (73,6 km)-6. místo, průměr 5,9 km/h

            Polévka sice nechutnala nic moc, ale to nevadilo. Egonův tým na občerstvovačce, patřící do cyklistické skupiny „SKÁJ“, byl super a staral se o mě jako o vlastního. Což bylo výborné, nicméně když jsem se dozvěděl, že Petr s Petrem si někde dlouho užívali romantiky a díky toho jsem před něma, tak jsem raději popadl nohy na ramena upaloval vstříc dalším kilometrům.

            Petr a Petr. Člověk si myslí, že chlapci někde zabloudili, zatímco oni si spolu vychutnávali romantickou atmosféru Českého Švýcarka . Autor: Aleš Zavoral.

Tokáň-Turistický most aneb bez Laca se bloudí ještě rozumně

            Při odběhu z občerstvovací stanice jsem na „vracečce“ potkal Laca a skupinku vedenou Jirkou Zelenkou. Moc se mi ale nelíbila myšlenka, že by mě doběhli. A proto jsem s tempem doopravdy nepolevoval a jel jsem vskutku na krev. Dnes nebo nikdy.

            Až k Zadní Doubici to byla pořád velká paráda. Potkával jsem spousty kamarádů a navíc i trať (například Úzké schody) byla prostě parádní. Nesmírně jsem si to užíval, a pomalu jsem už věděl, že pokud se nestane nic mimořádného, tak bych tu top 10 měl udržet.

            Ale ejhle! V Zadní Doubici jsem se setkal s kamarádem blouděním. Takže to, že jsem doběhl do Kyjova, byla spíše souhra náhod a štěstí, než nějaký úmysl. Po doběhu do Kyjova jsem ale okamžitě zabloudil. Naštěstí jsem však úplně, ale úplně jasnou odbočku trefil aspoň podruhé a vydal jsem se na Ledopády. Ještě před tím, než jsem se na Ledopády vydal, jsem se dozvěděl, že už mám na Laca 20 minut. To jsem ale raději neměl vědět. Začal jsem si totiž klasicky nerušeně běžet, kochat se, pojídat, zkrátka taková ta moje obvyklá závodní morálka.  Když v tom najednou…

            Laco! Zcela výjimečně nebloudil, takže můj „náskok“ stáhl. Má jasně navrch, takže se ho chytám. A za ním hned další závodník-Petr. To by se ještě dalo, krásné 8. místo, nicméně borci měli snesitelné tempo, takže jsem se prozatím se 6. místem neloučil. Avšak za jeskyní Víl jsem potkal další borce, což mě zase šíleně nakoplo. Dneska to ještě bude boj, říkal jsem si…

 První tajná kontrola-Turistický most (81 km)-6. Místo

            Mým zvykem je se všude zdržovat, běžet pomalu, kochat se a tak. Pro tento závod jsem se však rozhodl zvolit taktiku „žádné zdržování“. A i díky toho jsem tuto občerstvovací stanici opustil poměrně rychle, ovšem obohacený o novou „profilovku“ na facebook a hořické trubičky. Laco se naštěstí chvíli zdržel.

2x rum bych poprosil. Autor: Honza Sedlák.

Petr: Ten rum byl super. Příště si ho naleju do camelbacku. Autor: Honza Sedlák.

Turistický most- Staré Křečany aneb s Lacem se už rozumně nebloudí

            Můj nový kamarád Bloudění byl tak štědrý, že mě dokonce seznámil se svým nejlepším kamarádem- Lacem. Ten mě po chvíli doběhl a od toho momentu jsme už až do cíle pokračovali spolu.

            Největším štěstím v tomto závodě však jednoznačně bylo trefení všech kontrol na Ledopádech+jejich dosáhnutí bez ujmy. Obojí se mi zázrakem povedlo, ovšem moc se mi nepovedlo si užívat trať kolem Ledopádů. Tady fakt můžu děkovat Lacovi, že jsem díky jeho GPS všude trefil, protože kdybych tu byl sám s itinerářem, tak bych to zas tak růžově neviděl. Lacův moment však měl nastat později.

            Cestou na Vlčí horu (580 m. n. m) se ve mně začala prohlubovat krize. Ta se s blížícím vrcholem stupňovala. I proto jsme byli na vrcholu s Lacem dost šťastní, že nemusíme na rozhlednu. Chvíli jsem měl takovou optimistickou náladu, ale pak…

            Konečně nastal Lacův moment! Milé děti a víte, kdy má Laco svůj moment? Když bloudí! Ale zpět na Liščí horu. Po chvilce nad radostí z vynechání výstupu na rozhlednu jsme pokračovali seběhem dolů. Nic netušíc jsem pořád běžel za Lacem a jedním kamarádem, který běžel 50 km. I díky toho jsem tak nějak vypnul mozek, díky čehož si úsek z Liščí hory dolů nevybavuju.

            Doběhli jsme někde úplně mimo. Asi půl hodiny jsme bloudili, a po půlhodině jsme konečně trefili cestu na chatu nad obcí Vlčí Hora, kde nám bylo oznámeno, že jsme úplně, ale úplně špatně. Bohužel tady pro mě boj o top 10 skončil. Opět se té vysněné „desítky“ nedočkám, ale alespoň vím, že na ní mám.

            Ale závod tímhle blouděním rozhodně neskončil! I když jsem už své výborné umístění zahodil, tak jsem závod musel dokončit a hlavně se dostat na poslední kontrolu do Starých Křečan. Stezku vybral nakonec Laco. Tento borec z Malých Karpat si s terénem rozumí, takže místo asfaltu, po kterém to snad bylo blíž, zvolil trasu pod elektrickým vedením a kolem ohradníku. Tato trasa nakonec nebyla moc o běhu, ale spíše o boji o přežití. Zkrátka takový klasický Oláfový úsek, i když ho vymyslel Laco. I proto jsem doběhl do Starých Křečan solidně zmasakrovaný, avšak šťastný, že do cíle je to už jen 13 km.

Šestá kontrola-Staré Křečany (97,6 km)-12. místo, průměr 5,5 km/h

            Sedl jsem si k Lacovi, snědl jsem polévku, avšak za chvíli jsem vyrazil dál. Vysedávat na občerstvovacích stanicích se prostě nevyplácí.

Staré Křečany-Mikulášovce aneb s Lacem bloudění nikdy nekončí

            Již v uvolněnější náladě jsme společně s Lacem vyrazili na předposlední kopec závodu-Vlčici (512 m. n. m). A konečně jsme se spolu i rozpovídali! Cesta i díky Lacových zážitků ze zahraničních a našich závodů utíkala velmi rychle, a to i přes to, že jsem měl díky „zkratky“ do Starých Křečan naprosto zmasakrované nohy a ani těch psychických sil už nebylo dost. Nicméně na Hrazený jsme dorazili cobydup.

            Na nejvyšší kopec Šluknovské pahorkatiny-Hrazený (610 m.n.m) nás Oláf sice zavedl, avšak ne přímo na vrchol. Nicméně Laco věděl, že mám rád zdolávání nejvyšších bodů a zavedl mě přímo na již zmiňovaný vrchol. Což jsem doopravdy ocenil, zvláště když jsme lezli nějakým křovím a zvláště když mi do cíle chybělo posledních 8 km. Nakonec jsme však cestu trefili, ovšem chyběla nám kontrola, pro kterou jsme se museli vrátit. Kontrolu jsme však nakonec našli, a navíc to bylo už naštěstí poslední bloudění, které nás cestou do cíle čekalo.

            Poslední seběh jsme už neflákali tak, jako první půlku závěrečného úseku. Pálili jsme to dolů, seč nohy a síly stačily, takže ve Starém Hraběcím jsme byli cobydup.  Po celou tu dobu jsme si říkali, že čelovky už vytahovat nebudem. Avšak nakonec aspoň Laco tu svojí vytáhl, což se ale vyplatilo, protože na nekonečném cílovém poli do Mikulášovic jsme vůbec nebloudili a udrželi jsme si náskok nad lidmi, jejíchž čelovky jsme viděli blikat někde od Starého Hraběcího. Čili konec dobrý, všecko dobré. Prozatím.

Mikulášovice, u Huberta (cíl-110 km)

            V cíli jsem dostal krásnou medaili, diplom, gratulaci od Oláfa a dalších pár kamarádů a navíc gratulaci i od samotného vítěze Martina a i od druhého Tomáše, který ho celý závod naháněl. Takže super.

Po závodě

            Cestou do tělocvičny začalo pršet. Byl jsem moc rád, že už to mám za sebou. Avšak když jsem později volal tátovi, taktem zjistil, že ten to má o dost horší. Nakonec to však i přes promrznutí, uzavřenou poslední kontrolu a šílené podmínky došel 13 hodin za mnou, za což ho můžeme jedině obdivovat, protože po tom, co jsem ukončil závod já, začaly na trase panovat šílené podmínky. Mnoho lidí vzdávalo i 13 km před koncem a do cíle došli jen Maďaři a skutečně ostřílení stovkaři! Všem, kteří dali druhou noc na trati, patří respekt. Táta navíc na ledopádech upadl, takže v neděli večer nemohl hýbat s krkem. Zkrátka plné pohody jsou ty naše dálkové pochody.

            Já se po doražení do tělocvičny potkal s alkoholem, se kterým jsem zůstal až do Ledobálu. Tu ostudu už nechci rozebírat, udělá to za mě totiž a určitě ne jednou Zimund. Každopádně v nouzi potkáš přátele, takže jsem ty skutečné kamarády na Ledopádech doopravdy poznal.

            Ještě při smyslech. Vyhlášení CSUT 2015. Autor: Aleš Zavoral.

            Na druhý den jsem si ještě šel vyklusat takzvaný „Nedělní pochod přes dvě rozhledny“. Trasa vedla přes krásnou rozhlednu v Německu Weifberg (477 m. n. m) a rozhlednu na území Čech Tanečnici (597 m. n. m). Tento pochod jsem si náramně užil, neboť přes noc nasněžilo a krajina byla skutečně zimní, což jí přidávalo na kráse. Navíc jsem si i zavzpomínal i na Brtnické Ledopády 2015 a Jarní Šluknovsko 2015, které tudy vedly. I když jsem moc neběžel, tak jsem si tento pochod neskutečně užíval. Nakonec jsem zvládl 16 km/ 500+ za 2 hodiny a 40 minut. Musím říct, že takhle jsem si žádný běh dlouho neužil. Fantasie.

            Domů jsme dorazili docela pozdě, díky čehož jsem v pondělí nešel do školy. Ovšem na tento víkend budu dlouho vzpomínat! Jak v dobrém, tak bohužel i díky mojí chybě ve zlém. Hold ne vše vyjde a myslím si, že v článcích bych neměl zmiňovat jen to dobré, ale i to zlé. Ostatně na tom není nic špatného.

Statisticky

115 km/4300+, čas 20:17,14. místo společně s Ladislavem Halászem, 20 km na 6. místě, 1 obrovské zabloudění z Vlčí hory.

 

Jak hodnotím výkon pořadatelů

Musím říct, že tyto pochody jsou spíše závody, díky čemuž organizátoři dělají v leckterých věcěch pokroky. Díky toho musím vyzdvihnout dostatečný počet kontrol na trase, super občerstvení v Prysku a na Turistickém mostě, které se rovnalo už i Slovenským závodům. I značení bylo samozřejmě jako vždy bezchybné a v kombinaci s itinerářem nešlo zabloudit (pokud jste ovšem přidali do této kombinace Laca, tak už to tak jednoznačné nebylo). V cíli byla jako vždy přátelská nálada. Trasa byla též nádherně zvolená a ani nebyla příliš dlouhá.  Já závod rozhodně hodnotím hodně pozitivně.

Ovšem co by se dalo trošku vyčíst, tak to je chování k lidem, kteří docházejí v zadu. Táta už tak kladné ohlasy na závod neměl.  Tak třeba občerstvení: Sice i na Beskydské sedmičce dochází posledním lidem jídlo, ale myslím si, že by se to stávat němelo nikde. Ale to by se ještě dalo přežít. Nicméně to, že se 13 kilometrů před koncem zavře předčasně hospoda a nic se závodníkům neoznámí, to už se rozhodně nedá nezmínit. Prostě ano, hospodský byl magor, ale tak tam někdo z orgů (tím rozhodně nemyslím Oláfa nebo Honzu Sedláka, kteří pracovali jako ďasi) mohl přistavit auto či alespoň napsat, proč se kontrola uzavřela předem. Druhá noc byla skutečně drsná a šlo už trošku i o zdraví, díky čehož dost závodníků vzdalo právě 13 kilometrů před koncem. Kdyby se to stalo mě, tak rozhodně tak klidný jako táta nejsem. Myslím si, že určení nějakých časových brán pro poslední by nebylo špatnou volbou. Ale nechci, aby to vyznělo špatně, je to jen takový námět na příště.  I tátovi se akce i přes menší kritiku závěru líbila. Akci díky tohoto mírného incidentu hodnotím 2.

Poděkování patří:

-Lacovi Halaszovi za skvělou společnost během závodu. I když jsme trošku zabloudili, tak byla sranda a dobře jsme si pokecali. A navíc doběhnout s tímto ultra rychlíkem se mi dlouho nepovede. Díky moc kamaráde!

-Petrovi Barcalovi a Pepovi Zmátlovi, se kterými jsem sice neabsolvoval tolik kilometrů, jako právě s Lacem, avšak i přes to jsem si s nimi těch pár desítek kilometrů dost užíval. Díky moc borci!

-Všem kamarádům, kteří mi pomohli na Ledopádu: Tomáš Štverák, Přemek Kocyan, Aleš Zavoral, Robo Frohn, Lucka Pejzlová, Julka Batmendijnová, Honza Dušánek, ale i dalším, o kterých nevím, nebo jsem je zapomněl zmínit.  Každopádně všem děkuju moc, v nouzi prostě poznáš přítele.

-Organizátorům, kteří připravili další nádhernou akci.

-Mé rodině, která mě podporuje v tomto závodění.

-Týmu NVPP, Tomášovi Michalíkovi, ale i dalším lidem, kteří mě v mých výkonech zdokonalujou nejen fyzicky, ale i psychicky.

-Tomášovi Štverákovi a tatínkovi, kteří mě bezpečně dovezli na místo a díky kterých jsem si užil v autě plno zábavy.

-Děkuji Bohu za nádherný víkend. I když jsem mu spíš dělal ostudu, což mě mrzí. Ale ne každý den je posvícení.

Omluva patří:

-Organizátorům akce a lidem, kteří mi pomáhali a které jsem zmiňoval již výš. Doopravdy se za vzniklý incident moc omlouvám. I po čase mě to mrzí.  Nemrzí mě to kvůli ostatních, ale spíše kvůli sobě, protože jsem se docela zklamal. Ale zase nemůžu zakončit článek o tak pěkné akci takhle negativně, takže aspoň můžu na závěr již podruhé zmínit, že jsem se dle Zikmunda stal králem legendárního Ledobálu. Ale myslím si, že kralování příštím rokem obhajovat nebudu :D .