Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

4x100 km (aneb pohádka o výletech mladého turisty)

4x100 km (aneb pohádka o výletech mladého turisty)4 stovky za 4 víkendy-pro Maďara hrozně málo, pro rychlíky děsně moc, pro 16- cti leté děcko od Goralie tak akorát. Na úvod bych vám chtěl rovnou říct, že mě docela mrzí, že už mi chybí letos do kompletní sbírky jen 2 stovky. Neboť jak se dočtete dále, tyto 4 stovky byly asi nejúspěšnější v mé turistické kariéře a každá stovka znamenala větší chuť na stovku další.

1-Nezmar UltraSkymaraton

Před závodem

            Nezmar byl bezpochyby pro mě jedním z letošních vrcholů sezóny. Neboť byl pro mě tento závod vrcholem sezóny, chtěl jsem podat co nejlepší výkon, ale hlavně jsem se chtěl dostat pod 20 hodin, a po 100MKMK a Beskydské sedmičce už konečně dosáhnout v závodě běžeckého času.

Nestává se to sice moc často, ovšem už před závodem vše napovídalo tomu, že to prostě vyjde. Tak například příprava. Ta klapla na jedničku-se školou jsem jel na turistický kurz k moři, kde jsem si výborně odpočinul! To jsem mohl poznat hned na druhý den po kurzu, kdy jsem dal 2 Javorové (9 km/1000+-) za 1:22! Forma by tu byla, teď jen, jak s ní naložím v závodě.

Páteční příprava před závodem probíhala, jako obvykle, také vesměs výborně-budíček ve 4:30, škola, taneční, dorost, v 19:15 konečně chvíli doma, v 21:15 odjezd na závod, ve 23:00 do hospody na jedno.  Díky těmto událostem jsem vlastně tak nějak pomalu pozapomněl, že se v noci něco běží.

Závod

            Nezmar startoval tradičně minutu po půlnoci. Což není zrovna ideální čas, každopádně startoval jsem už i ve 2:00, takže zas tak hrozné to nebylo.

            Na první kontrole jsem byl mezi posledními. Spíš mě všichni předbíhali, a já předběhl až ztraceného Béňu (Honza Beneš) někde nad Nýdkem, který mi však za chvíli utekl. Všichni přeběhlivší tedy byli předemnou, a já jsem od první kontroly až po 36. kilometr pokračoval prakticky pořád na stejné pozici (rozuměj někde vzdadu). Říkal jsem si, že moment, kdy začnu závodit, přesunu až na ráno, protože večer byl jak ze špatného snu-déšť, mlha a Polsko. Kdybych nepotkal Evu na 13. kilometru, tak pobíhání okolo Čantoryje by bylo asi směsí melancholie a tragického běhu. I když o běh se u mě často ani nejednalo, neboť seběh dolů na občerstvovačku k mému tátovi (21 km) a seběh z Velké Čantoryje (995 m. n. m) mohl běžet maximálně sebevrah, nebo Mára Causidis.

            Od 36. kilometru však závod nabral úplně jiných rozměrů. Na Kyčeře (989 m. n. m) totiž začalo svítat, díky čemuž mě přešel spánek. Takže jsme se do toho společně s Evou pořádně opřeli. Předběhli jsme nejprv Davida Szlauera, který už podle svých slov 10x blil. Říkal, že to zabalí v Bukovci. Zkrátka David je důkazem toho, že za přepálené kilometry na první stovce člověk zaplatí hodně. Dalšími borci, které jsme s Evou díky heroickému seběhu předběhli, se stali mí stájoví kolegové Palo a Bufo. Chlapci už vypadali, že jsou dosti unavení, takže jsme do toho s Evou před nimi ještě schválně šlápli, abychom je trošku demotivovali.

            Od chvíle, kdy jsem předběhl Pala, Bufa a Radima Zapletala, jsem začal najednou cítit víc formy a rozjel jsem se konečně do závodní teploty. Evě se mé tempo také zamlouvalo, takže v Mostech jsme měli na Pala už snad 10 minutový náskok.

Na 60. kilometr v Mostech jsme dorazili asi za 9:50.  Já jsem měl dokonce i to štěstí, že jako první „NVPPépák“. Takže motivace byla jasná- nikoho z týmu už před sebe nepustit. Tuhle motivaci ještě okořenil Táta od Makyho, který řekl, že pod 20 už to nedáme. Však my ti ještě ukážem. Díky tomuto „povzbuzujícímu“ výroku jsme vzali nohy na ramena a upalovali směrem ke Skalce.

Po tom, co jsme v Mostech opustili občerstvovací stanici, jsme trošku zabloudili, díky čemuž jsme znova předbíhali Pala s Radimem. Naposledy. Na Skalku jsem totiž vyletěl, jako by se tu běžel nějaký Lysacup. Ani Eva nestíhala, takže mě dohnala až na vrcholu. V sestupu dolů však díky seběhům, které má zmáknuté naprosto výborně, udávala tempo ona.

Vůbec celý úsek mezi Mosty a Horní Lomnou (až na ten snad 5 kilometrový úsek pod sjezdovku na Severce) patřil asi k tomu nejlepšímu, co jsem v závodě zažil – byla to totiž směsice pravého podzimu, drsného horského počasí, krásných lesních cestiček, naprosté samoty a atmosféry goralie (například pobíhání kolem býků v ohradě pana Kawuloka nebo rozhovor u „štokuvky“ na úpatí kopce s místním podnapílým jinochem). Neskutečně jsem si tyto momenty užíval (jak jsem zjistil později, tak Eva až tak ne), díky čemuž jsem běžel ve velice soldním tempu a v Horní Lomné už bylo evidentní, že pod 20 hodin to prostě s Evou zvládneme.

Jenže po občerstvovací stanici, kde byl můj táta, se závod začínal ubírat tak trochu jiným směrem. Opět začal déšť, a k dešti jako bonus začly dlouhé, nekonečné kopce a pochmurná nálada. Dvě pozitivní věci by se však našly-už téměř jistota času pod 20 hodin a připojení Radima do naší party. Do konce závodu jsem už tedy pokračoval ve společnosti Evy a Radima. A kdyby tu ti dva nebyli, tak asi zemřu na pochmurnost, protože Kozubová a Slavíč patřily pro mě mezi dva nejhorší kopce závodu. I na Radimovi to bylo poznat, že tyto kopce mu moc nesedí do repertoáru, takže do kopce nás tahala Eva. Nicméně všecko jednou končí, i tyto dva kopce, díky čemuž jsme se po 96 kilometrech mohli konečně dostat na poslední občerstvení.

Na posledním občerstvení nám bylo slíbeno už jen 10 kilometrů. Výstup na chatu Ostrý (954 m. n. m) nám tedy utíkal výrazně rychleji díky pocitu, že vyjdem poslední kopec, a dolů už jen 8 kilometrů. Jenže těch 8 kilometrů se proměnilo náhle v dobrých 12. To jsem ovšem nevěděl, dokonce ani Eva, ani Radim, takže až do Milíkova jsme běželi v tempu i pod 5 minut na kilometr s vidinou času pod 19 hodin. Nicméně čas stále přibýval, a do cíle to bylo ještě stále daleko. Bohužel v Hrádku bylo jasné, že to pod 19 nedáme, neboť kilometráž absolutně neseděla. Navíc na mně dolehla krize, díky čemuž jsem už skoro neběžel a bez Radima s Evou bych ten nudný závěr běžel snad ještě déle. A za to, že jsem to s nimi vydžel do konce, mě v Bystřici vyhecovali k závěrečnému běhu do cíle.

V cíli jsem byl nesmírně rád, že už jsem to dal. Posledních 30 km bylo doopravdy pekelně nudných. Avšak atmosféra, která byla v cíli, by se dala krájet. Doopravdy jsem měl divný pocit z toho, že jsem vlastně doběhl do cíle. Kdyby tu totiž nebyli mí stájoví kolegové, kterým touto cestou moc děkuju, tak mi tu ani nikdo nepogratuluje. Zkrátka taková nálada jako na STRC. Dal jsi stovku, jdi do kouta. Dost mě to mrzelo, díky čemuž pravá euforie propukla až druhý den ráno.

Statisticky

Čas 19:16, 24. místo dělené Evou Zborníkovou a Radimem Zapletalem, 114 kilometrů/5700+, moje 12. stovka v životě, 10 hodin deště, 1 zmatený turista v Polsku.

 

2-Pradědova stovka

 

Před závodem

            Na tuto stovku jsem se těšil snad nejvíc ze všech. Trať, kterou Tomáš zveřejnil, jasně naznačovala, že závod bude patřit mezi to nejhezčí, co jsem vůbec kdy šel.

            Bežecké boty jsem nazul týden před timto závodem jen 2x. Celý týden mě totiž bolely nohy, takže trénování jsem klasicky tak trochu odsunul či odfláknul.

            I den před závodem opět probíhal klasicky. Budíček sice vcelku rozumně, ani do školy jsem nešel, zato mě však čekalo 1500 metrů na dráze za školu. Už když mě učitel vybral na těchto 1500 metrů, vzbuzovalo to ve mně spíše pobavení než nějakou radost. A taky že výsledek podle toho vypadal. Skončil jsem poslední, i když čas zas tak zlý nebyl (kolem 5:15). Dost mě ovšem překvapilo to, že jsem byl po závodě neskutečně zmordovaný. Já prostě věděl, že těch 1500 je vražda, ale že až taková? Ale nechme atletiku atletům. Po atletice a heroickém výkonu mě čekalo taneční, po tanečních pak cesta až na konec světa (v polských Glucholazech v noci jsem se cítil doopravdy jak na konci světa).

            Avšak pravá legrace začala až po dojezdu na místo. Vůbec to nevypadalo, že by se ráno něco běželo, takže někteří to dost odskákali, nicméně já se brzdil, a tak jsem odešel jen s dvěmi pivy v krvi a s docela slušným 5 hodinovým spánkem.

Klasická zábava stovkařů v noci před závodem. Autor: Peter Cisar.

Závod

            Málem jsem sice nestihl start, který Tomáš naštěstí přesunul o chvíli později, hned na prvním kopci se mi sekly hůlky, díky čemuž jsem ztratil kontakt s prvními (což na druhé straně zlé nebylo, neboť jsem to alespoň nepřepálil), ale jinak byl začátek závodu pro mě, jako obvykle, v naprosté pohodě. I bundu jsem v závodě hodně využil (asi prvních 5 minut). Takže první hodina (běžel jsem s naším vtipálkem Slavem), nebo spíše prvních 30 kilometrů (od 10 kilometru už sám) bylo hodně turisticko-kochácích (tisícové vrcholy Rychlebských hor jsou prostě super). Trať byla totiž ještě hezčí, než jsem čekal.

                        Na občerstvovačce, která byla na hranici Rychlebských hor a Jeseníků (Ramzová-v nohách nějakých 28 kilometrů) jsem potkal hodně běžců, což mě dost překvapilo. Sestup z nejvyššího vrcholu Rychlebských hor Smrku (1129 m. n. m) byl sice docela kvapný, avšak to, že mi udělá takovou paseku v mém kochacím modulu, jsem vskutku nečekal.

            Cestou na chatu Šerák jsem dokonce začínal předbíhat běžce (Radek, Jirka Linhart), turisty, psy, zkrátka všechno, co zrovna šlo na skvostný hřeben. Co mě ovšem překvapilo ještě víc, byl fakt, že jsem předběhl Martina Hlaváče a Jirku Hellešího, kteří byli už dokonce hodinu přede mnou na Ramzové. Tyhle všechny skalpy, nádherná trať a krásné počasí měly na svědomí fakt, že jsem začal zvyšovat tempo a děsně jsem si závod začal užívat.

            U Vozky (1377 m. n. m) jsem dokonce předběhl i první holku a prvního cyklistu, dokonce i věčně neodpočívajícího Pavla Fexu. Ovšem toto tempo já, pomalé dítě, nemůžu zvládat věčně, a proto jsem si musel dát na chvíli pauzu, posedět, což mělo za důsledek to, že až na Červenohorské sedlo jsem běžel s Pavlem.

            Na Červenohorském sedle byla další skvělá občerstvovací stanice. Nicméně cítil jsem, že je čas na závodění, neboť se za chvíli mělo stmívat, a proto jsem občerstvovací stanici po chvíli opustil, narozdíl od mých kamarádů, kteří si ještě šli dát pivo.

            Takže až na Ovčárnu jsem pokračoval naprosto osamocen. Teda pokud nepočítám asi 50 běžců Zitového „Beertrekingu“. Tito borci na rozdíl ode mě fakt makali, nicméně je to rozhodně neomlová za to, že si běželi přes celou cestu, jak by jím to tu patřilo. Trošku mě spomalili (ostatně to každého), znervoznili, nicméně nádherný hřeben mě opět hodil do pohody. Avšak cesta ze Švýcárny přes Praděd (1492 m. n. m) až po Ovčárnu rozhodně nepatří mezi skvosty lidské tvorby v Jeseníkách. Možná by se krásná asfaltová cesta v tomto úseku hodila na naše parádní dálnice, ale tady rozhodně ne. Ale dalo se to přežít, i když jsem se asi nejspíš dost flákal, protože cestou z Pradědu jsem potkával hodně běžců, což mělo za důsledek to, že jsem opět musel „zrychlovat“.

            Po 60 kilomech mě tedy čekala občerstvovací stanice a na ní Honza Suchomel. Zdržel jsem se asi 10 minut, neboť Zikmund je mluvný, ale při příchodu prvních běžců jsem se už zvedal a kvapně pokračoval na Petrovy kameny.

Mladý turista na Ovčárně. Autor: Zikmund.

            Na Petrových kamenech začalo pravé Jesenické počasí. Bylo sice krásně, ovšem v mlze si hold panoramatickou fotku neuděláte. To mi ovšem nevadilo, protože úsek jsem už tu letos běžel v krásném počasí. Děsila mě ovšem představa blížící se noci. Mým hlavním přáním bylo to, abych na Skřítku byl ještě za světla. Pak už budou kopce pod 1000 metrů, tudíž pohoda, a hlavně mlze zdar.

            Za Skřítkem nás čekal jediný úsek, který nevedl po značce, ale po vlastním značení. Tedy abych byl upřímný, po zkušenostech z Oláfobojů (bojů o přežití) jsem čekal trochu zábavy. Nicméně vtípek místního „bůhvíčeho“ byl na můj vkus trošku drsnější. Značení bylo totiž postrhávané, takže jsem na chvíli čekal na Lukáše, se kterým jsem běžel úsek mezi Jelení studánkou-Ztracenými kameny a Skřítkem. Ten ale neměl GPS, ani nic podobného, takže nebyl o moc moudřejší než já. Takže jsme museli zavolat příteli na telefonu (tím se stal tentokráte Tomáš Zágorošek). Ten nám vysvětlil kudy tudy. Ovšem kdybych si nevšimnul značení dolů, které jsme s Lukášem málem proběhli, možná by z toho závodu byla ještě o moc větší legrace.

            Na Rabštejnu jsem se nechtěl moc zdržovat. Lukášovo tempo, i přes to, že bylo velice slušné, na čas pod 20 hodin prostě nebylo. Takže jsem mu odběhl za trojicí borců, se kterou jsem pokračoval až do cíle. Tento taktický tah se mi neskutečně oplatil, neboť Lukáš, který se v hospodě chvíli zdržel, vynechal kontrolu a úsek si zkrátil asi o 15 minut. I když jsme ho dohnali někde u Kamence (952 m. n. m), bylo jasné, že v pořadí musí skončit za námi.

            Tak tedy od Rabštejna (803 m. n. m) jsem se připojil k této trojici. Závod už mě v noci tolik nebavil, takže jsem byl moc rád, že jsem pokračoval alespoň s někým.  I když tempo, kterým jsme pokračovali až na Kamenec, mi přišlo děsně pomalé, takžee jsem chtěl borcům utéct. Což se mi, jak se ukázalo později naštěstí, nepovedlo. Cesta na Kamenec a následný sestup byl totiž dosti technický, tudíž to rozhodně nebylo na žádné divočení, i když já si bláhově myslel, že ano.

            Než jsme se dostali z Kamence dolů po modré značce, tak uběhlo minimálně 10 dní. Teda aspoň pocitově. Cesta se totiž neskutečně táhla, a já už se neuvěřitelně moc těšil do cíle. Nicméně žádný krok nebyl zadarmo, a cesta na poslední občerstvovačku byla doopravdy nekonečná.

            Na poslední občerstvovací stanici v Benkově jsme se prakticky nezdrželi, neboť „svérázný“ vedoucí naší tlupy Jirka řekl, že odpočívat budem až v cíli. Ovšem na vrtule jsme už jaksi šlápnout nemohli, takže posledních 11 kilometrů jsme jen kráčeli. Teda až na poslední seběh, neboť jsme za sebou viděli čelovku, která nás strašila už někde od Bílého Kamene. Takže závěr nějak utekl, i když ne zrovna nějak rychle.

            Atmosféru, která nás čekala v cíli, ani nebudu popisovat. Byla to prostě nádhera. Takže jsem byl až do příchodu první holky a prvního cyklisty vzhůru a bavil se reakcemi všech příchozích, kteří dorazili před Petrou a Adamem. Hold není nad to porazit cyklistu.

            Každopádně atmosféra celé Pradědovky, značení, občerstvení a trať- všechno bylo úplně výborné. Byl to jednoznačně jeden z nejlepších závodů letos. Jasná 1*!

 

 

Statisticky

Čas 19:32, 13. místo dělené s Ladislavem Novotným, Jiřím Třískou a Petrem Pavlišem, 117 kilometrů/4600+, moje 13. stovka v životě, konečně jsem porazil 1. holku a dokonce i 1. cyklistu

 

 

3-Javornická stovka

Před závodem

V tomto termínu jsem sice měl původně naplanovaných 5 Beskydských vrcholů, ovšem po odmítnutí některých parťáků, kteří se mi zamlouvali, jsem od tohoto závodu raději upustil a naplánoval si volný víkend.

Ovšem z volného víkendu sešlo hned po tom, když Rado Harach zveřejnil na facebooku, že se letos bude konat Javornická stovka na podzim. Volba byla tedy jasná-start blízko domova, nádherná trať, výborná organizace a pozitivní ohlasy po uplynulých ročnících.

Nicméně před startem se věci měly jinak. Dost jsem se rozhodoval, jestli kvůli žalostnému stavu v mé žákovské knížce někde vyrazím. Nicméně v pátek večer jsem se rozhodl, že se doma nebudu potápět v nervech, nic nevyřešíce, ale raději vyrázím na krásné proběhnutí do hor. Takže v sobotu v 5:30 budček, v 6:30 vlakem do Čadce, v 7:15 výstup v Čadci, 7:20 registrace, 7:25 přivítání se se Zikmundem, v 7:30 start. Tento předzávodní modul se ukázal jako nakonec to nejsložitější, co mě v závodě potká.

Závod

            Závod jsem chtěl jít spíš tak nějak na pohodu. Byla už to totiž 3. stovka v řadě, nepočítala se do CSUT a navíc mě čekalo za týden Podkrkonoší, které se do CSUT počítalo.

Start v Čadci. Zdroj: Facebook Javornické stovky.

            Jenže já na pohodu chodit neumím. Jsem přece na závodě. Nicméně na první občerstvovací stanici jsem zrovna okouzlující čas neměl, ani na druhé - nebylo se ovšem čemu divit. Počasí bylo totiž sychravé, kopce celé rozblácené a krajina zkrátka připomínala ty Kysuce, které jsem zažil na posledních 9 kilometrech místní Kysucké stovky.

Na pohovoru s hlavním organizátorem. Zdroj: Facebook Javornické stovky.

            Ale celkové pochmurné počasí mi rozhodně neubaralo na náladě! Po trase jsem totiž potkával skvělé lidi (Martin, Lůca), nebo jsem s nimi dokonce běžel (Juraj, Radek), takže když jsem s Radkem dobíhal asi po 7 a půl hodách na 50. kilometr, zjistil jsem, že už jsem vlastně v půlce.

            A když je člověk v půlce, tak by si taky jednu „pulku“ měl dát. Samozřejmě já jsem nabízenou pálenku od Adama Lisého neodmítl, díky čemuž jsem pak na půl hodiny měl menší krizi. Naštěstí ovšem první a poslední v závodě.

            Od Semeteše (51 km), tedy od té pomyslné poloviny závodu, začínala pravá, Javornická hřebenovka. Děsně jsem si to užíval, i když vidina běhu po Českém území a blížící se noc mě přiměla k tomu, abych se neloudal, ale také trošku běžel. Nicméně scenérie byly opět nádherné, takže když jsem se objevil na mnou probádaných Kasárnách a zjistil jsem, že už mám za sebou 71 kilometrů, dost mě to mrzelo, ale zároveň jsem byl i rád, že už mě čeká cíl za rohem.

            Po skvělém občerstvení na Kasárnách nás čekala sjezdovka z Kasáren na hřeben, vedoucí na Velký Javorník (1054 m. n. m), nejvyšší vrchol Javorníků a zároveň nejvyšší bod celého závodu. Na tuto hřebenovku jsem se moc těšil, neboť jsem ji procházel minulým rokem s tátou, takže jsem věděl úplně přesně, co mě až po další občerstvovací stanici čeká-jednoduše krásná, valašská atmosféra v horách. Takže ani mlha mě nerozrušila. Ovšem skutečnost, že se blíží tma, mě trochu znepokojovala. Zastihla mě ale až na jediné české tisísícovce Javorníků- Malém Javorníku (1019 m. n. m). Naštěstí mě ovšem potkávalo pořád hodně lidí, takže cesta na Kohůtku nakonec uběhla zase neskutečně rychle.

Na Kohůtce mě čekala opět další skvělá občerstvovací stanice. Uvažoval jsem, že jí profičím, abych se chytnul borců, kteří už utíkali (kdybych doběhl s nimi, jsem na skvělém 10. místě). Nicméně byl tu Mário Martinec, můj skaut, kterému vděčím za starty na všech slovenských závodech, takže jsem se na chvíli zdržel-v konečném účtování se to ukázalo jako správná volba.

Klasické závodění v mém podání. Zdroj: Facebook Javornické stovky.

            I když nevím do jaké míry to správná volba byla. Mário mě totiž při odchodu s dlouhého posezení nezapomněl upozornit, že na Makytě jsou medvědi. Přesně to jsem chtěl slyšet. Já, strašpytýlek z Beskyd, bojící se v noci i stromů. Dost dlouho jsem uvažoval, že počkám na někoho za mnou, jestli nepůjde, ale když jsem v dáli neviděl žádnou čelovku, rozhodl jsem se, že nejlpší je ten strach prostě překonat.

            Strach jsem překonal, díky čemuž jsem až na Papajské sedlo běžel stále zcela sám. Většina ultrařů říká, jak mají rádi noc, že se vůbec nebojí, nebo že je to úplně normální – to vůbec. Když příjde noc, já jsem automaticky posraný, a když nemusím běžet sám, je to pro mě výhra. Naštěstí jsem takto vyhrál na Makytě, takže až na další občerstvovací stanici jsem porkačoval s Peterem Gajdošem.

            Na již zmíněné další občerstvovací stanici, která byla už ovšem i poslední, jsem chtěl Petera opustit, protože už měl nevalné tempo, a já zjistil, že to dám pod 16. Nicméně Petera tato občerstvovací stanice záhadně nakopla, takže nám 4 kilometry trvaly asi 20 minut. Vzhledem k tomu, že jsem ani neběžel, tak dobrý. Po těchto heroických 4 kilometrech už jsem si byl téměř jistý, že to pod 16 dáme, takže jsem Petera trošku podporoval, neboť to byla jeho první stovka. Nakonec to ovšem zvládl bravůrně, a před 11 hodinou večerní jsme spolu dorazili do Lysé pod Makytou.

            Cílová atmosféra byla skvělá, neboť nás tu čekal Braňo, Rado a Martin. Parádně jsme v cíli poklábosili, dokonce jsem za to své flákání byl odměnen diplomem, tatranským čajem a gratulací od všech přítomných. Zkrátka další krásný večer na Slovensku.

Ani jsem se nezapotil, což znamená, že jsem to opět flákal. Zdroj: Facebook Javornické stovky.

S Peterem Gajdošem v cíli. Díky moc za společné dosáhnutí cíle! Zdroj: Facebook Javornické stovky

Co se týče webových stránek, vybavení občerstvovacích stanic, ceny startovného, značení trati, nebo snad atmosféry v cíli, patří Radovi jasná 1*. Trať sice prvních 50 kilometrů vypadala jako pro závod nějakého „Spartan race“, ale druhá polovina byla nádherná, takže i za trať, která byla nádherná a běhavá, bych dal jedničku. Tento závod se mi doopravdy líbil, a nezbývá mi nic jiného, než ho všem vřele doporučit.

Statisticky

Čas 15:52, 11. místo dělené s Peterem Gajdošem, 108 kilometrů/4100+, moje 14. stovka v životě, 1 výborná domácí pálenka od Adama Lisého.

4-Stovka Podkrkonoším

Před závodem

            Stovku jsem už v květnu běžel s Tomášem Zaplatílkem, takže jsem tušil, co mě čeká. Plán zněl víceméně taky jasně, dát to jednoduše pod 15 nebo zemřít.

            Nicméně věci se chtěly mít opět jinak. Nezmar se povedl, Pradědovka taktéž, dokonce i Javornická, takže bylo jasné, že los pro slabší čas padne právě na Stovku Podkrkonoším. A i věci mimo sport napovídaly, že „rychlostní“ osobák na 100 kilometrů budu muset překonat jindy. Až v pátek v 21:30 jsem se totiž dostal do přípravného režimu, což se mi nakonec moc nevyplatilo.

Start

            Avšak start probíhal klasicky. Už od začátku jsem totiž neběhal rovinky, flákal se do kopce a v rámci možností sbíhával v „rychlosti“ z kopce. Tudíž žádné přepalování, krásné rovnoměrné tempo, takže na první občerstvovací stanici, která byla na hradu Pecka, jsem byl za 1:10. Čas to byl však na turistu solidní, neboť občerstvovací stanice mě čekala po 11 kilometrech, navíc jsem cestou k ní musel překonat asi nejtěžší kopec v závodě (Zvinčina-670 m. n. m), neuprosnou mlhu a hlavně lenost, která byla asi z této trojice nejhorší.

Start stovky Podrkrkonoším. Opět čumím, jak mě všichni předbíhají. Zdroj: Facebook stovky Podkrkonoším.

            Občerstvení na hradu Pecka bylo geniální, takže já dostal nápad, že si dám tak trošku navíc. Ale naštěstí ne moc. Hlavní bloudění totiž přišlo až mezi Peckou a Bradlem. Hned asi po 5 kilometrech jsme v mlze odbočili špatně, takže jsme asbsolutně netušili, kde jsme, naštěstí jsme to však trefili, ale kdybych tu byl sám, tak mě tu najde maximálně nějaký myslivec někdy v období příštího léta. Bloudění je příjemná věc, ale o moc příjemnější byl pán, kterému jsme vlezli na pozemek. Jsem rád, že zůstalo u nadávek, byť Libor vypadal, že bude konat, dokonce i pán, takže jsme se s kamarády raději rychle ubrali správným směrem, avšak chudák Libor zůstal na pospas vlastnímu osudu. Naštěstí jsme se s Liborem setkali při výstupu na Bradlo, takže to dopadlo vše dočasně dobře, díky čemuž jsme na další občerstvovačku doběhli většinou bez větší ujmy, ovšem například já jsem měl z pána solidní bobky v gatích.

            Na další občerstvovací stanici mě čekal Mirek Vitvar, který je vždy velice příjemný, takže jsem si užil chvíle pohody a klidu někde kdovíkde, uprostřed ničeho v nějaké boudě, zvané místními jako „autobusová zastávka“. Byl jsem však rád za skvělé jídlo, které zde bylo, neboť prvních 28 kilometrů nebyla až taková pohoda, jakou jsme tu měli s Tomášem před půlrokem. Bláto, mlha, snad i zima, zkrátka nic, co by nezávanělo jako podnět pro hloupé výmluvy.

            Bohužel, jak to tak bývá v ultrabězích, přišel nečekaný problém. Po 28 kilometrech, které jsem rozběhl jakžtakž rozumně, se začala projevovat jakási únava. Prvně jsem jí pocítil na mé rychlosti, která byla dokonce pomalejší, než obvykle, takže to už skoro nebyl ani běh, ale rychlejší chůze. Nicméně do Bohuslavic to stále šlo v relativní pohodě, i když trať v tomto asi 30 kilometrovém úseku nebyla bůhvíčím, takže si kromě divného pána hospodského ve Starých Bucích a posledního seběhu dolů do Bohuslavic, který byl ovšem moc šťavnatý, si moc věcí nepamatuju.

            V Bohuslavicích mi už bohužel došlo, že pod 15 to dnes nedám. Dal jsem si tedy trošku delší pauzu, díky čemuž mě zastihl východ Slunce, který je pro mě vždy velmi povzbuzující. A navíc i počasí začalo přát. Zkrátka ráno se zdálo takřka idylycké.

            Nicméně s přicházejícícm ránem ve mně začaly propukávat čím dál tím větší krize. Stoupání na Žaltman (740 m.n.m)  patřilo sice mezi to nejhezčí, co na trati vůbec bylo, nicméně já se děsně trápil, ba dokonce jsem se loudal a kochal ještě více, než obvykle. Dokonce jsem sedal snad u každého stromu a usínal. Neměl jsem šťavu. Žaltman jsem ale nakonec vyšel. Na a za odměnu mě na Žaltmanu čekala odměna (velice chytrá věta).

            Tou odměnou bylo střetnutí se s Andy. Krátce jsme se pozdravili, nicméně když jsem jí spatřil, v mžiku jsem kopl do vrtulí. Buď jí dám, nebo smrt. Nic mezi tím. Měl jsem takovou motivaci, že v Malých Svatoňovicích jsem za sebou spatřil jen vítr, který vál za mnou. Dokonce mi při tomto seběhu přišlo, že jsem běžec, ale to mohl být jen subjektivní pohled, místní si totiž určitě mysleli, že jsem potrefený turista.

            Za Malými Svatoňovicemi se mi povedla menší kuriozita. Andy, která mi už takřka dýchala za zády, mě tak namotivovala, že jsem dokonce předběhl nějakého důchodce. To by nebylo až tak zajímavé, i když s mou rychlostí každý předběhnutý důchodce znamená úspěch, ale zajímavější bylo, že tento důchodce jel autem.

            Ještě před Úpicí mě definitivně dohnala Andy. Její tempo mi vyhovovalo, takže jsem s ní pokračoval až na další skvělou občerstvovací stanici v již zmíněné Úpici. Andy ovšem dorazila do Úpice chvíli za mnou, nicméně já na ní počkal, neboť jsem věděl, že když poběžím s ní, tak do cíle doběhnu v relativně rozumném čase.

            Takže od Úpice jsem pokračoval s Andy. Nicméně její tempo se mi absolutně přestávalo líbit. Andy začínala přidávat, dokonce měla v tendenci běhat i rovinky, s čímž jsem těžce nesouhlasil. Avšak docela jsem se těšil do cíle, takže jsem se za ní zuby nehty držel. Pod Liščí horu jsem to vydržel, ale pak jsem odpadl. Dámy a pánové, závod se dá přepálit i na 80. kilometru.

Zase žeru, klasika. Oběd v Úpici. Zdroj: Facebookové stránky stovky Podrkonoším.

            Po tom, co mi definitivně utekla Andy, jsem si sedl pod Liščí horou u nějakého rybníka, vyjednávajíce s itinerářem, že prostě mu těch 30 kilometrů do cíle nedaruju. Možná mě ale neděsilo číslo 30, ale spíš Liščí hora (609 m. n. m). Je to sice moc krásný kopec, avšak při vzpomínce na to, jak jsem na něho stoupal, ale hlavně z něj sestupoval v létě s Tomášem, mi nebylo zrovna dvakrát hej.

            Po krátkém, sobotním rozjímání u rybníka jsem se nakonec vydal vstříc téhle Liščí hoře. Připravoval jsem se skoro celý závod na to, že to bude peklo, ale ono to bylo snad ještě horší. Samotný výstup by se ještě dal, snad až na to, že každý stromek jsem proměnil ve vlastní pohovku. Ale sestup! Prožíval jsem krizí za krizí, dokonce jsem místy jen šel, takže se mi to děsně táhlo, a když jsem uzřel školku v Kocběřích, měl jsem větší radost, než kdybych byl v cíli.

            Za Liščí horou nás minule s Tomášem čekal pěkný pajzl, kde neměli ani čepovanou kofolu. Ovšem teď mě tu čekal pravý opak! Geniální občerstvení, příjemní lidé, takže mi nezbylo nic jiného, než se chvíli zdržet. Ještě jsem si říkal, že se budu drřet Rafala, nicméně ten mi utekl, díky čemuž jsem si mohl v poklidu pojíst.

Nejlepší občerstvovací stanice ve školce v Kocbeřích. Zdroj: Facebookové stranky stovky Podkrkonoším.

Úplně grogy. Někde odpoledne, kdovíkde. Zdroj: Facebookové stránky stovky Podkrkonoším.

 

            Po opuštění skvělé občerstvovací stanice jsem se vydal na posledních 18 kilometrů. Avšak bohužel, už na Liščí hoře mi bylo avizováno, že mě do běhu nepustí kotník, takže jsem už pouze mohl jít. Chůze mi nevadí, nicméně byl jsem tak vyčerpaný, že jsem usínal, posedával v příkopách, ba dokonce jsem se jednou objevil na místě a vůbec jsem nevěděl, jak jsem se na něj dostal. Cesta do Dvora se proměnila v melancholický koncert pomalého turisty.

            Nakonec jsem se ovšem, dokonce i pomocí seběhu, do Dvora dostal. Avšak dostat se do Dvora není zdaleka takový kumšt, jako najít v něm správnou cestu pryč, nebo nejlépe cestu směrem k hotelu pod Zvinčinou. Ale podařilo se, ba dokonce mě během nekonečného pochodu přes Dvůr přešla krize. Tudíž konec pochodu přes Dvůr dobrý, všecko dobré.

            Od Dvora to začalo být skutečně parádní. Šel jsem sice nesmírně pomalu, nicméně věděl jsem, že se každým krokem přibližuju do cíle, díky čemuž jsem často chtěl chvíli klusat, avšak noha to nepovolila. Došel jsem však až do Bílé Třemešné, kde snad byla nějaká gey party nebo co, protože všichni na mě pokřikovali, že mám běžet, ale já jsem turista, žádný běžec, no ni? Když jsem jim to vysvětlil, oni něco zamumlali, ale mě to bylo vcelku jedno, protože už se blížil vysněný cíl. Díky vidině cíle jsem ani nevnímal poslední kilometry, takže mi přišlo, že jsem byl v cíli cobydup.

            Tomáš se docela divil, že jsem šel tak pomalu, ale i přes to mi udělil diplom a pogratuloval. Byl jsem nesmírně rád, že to mám za sebou. Čas jsem sice plánoval minimálně o 4 hodiny kratší, ovšem to mi bylo srdečně ukradené. Byl jsem vskutku rád, že jsem to i přes veškerou únavu nakonec dokončil. Musím říct, že dokončení této stovky si velice vážím, protože když je člověk v pohodě a běží mu to, tak je to těžká pohoda, ale při takových podmínkách, které jsem si během závodu vytvořil, je to větší výkon, než když je člověk v pohodě.

            V cíli jsem se pořádně najedl, a počkal na tátu. Tatínek ovšem nedošel po svých, protože to zabalil na 92. Kilometru. A důvod zabalení? Už po 20 kilometrech ho začalo píchat v noze, ale šel přes bolest dalších 70 kilometrů. Do cíle přijel tak zničený, že ještě týden po akci dobře nechodil. Rozhodně obdivuhodný a statečný výkon, ale větší respekt mu patří za to, že to zabalil, i když to měl udělat už na tom 20. Zdraví je rozhodně přednější, než dokončení závodu, což by si měl uvědomit každý.

            Co se týče organizace, tak ta byla po všech stránkách skvělá. Možná značení nebylo v některých místech ideální, avšak to byla spíše příčina mlhy a příčina špatného označování Českých turistů. Nicméně bloudění patří ke každému závodu, takže mně to rozhodně nevadilo. Takže sečteno, podtrženo = 1. Tomě Díky za skvělý zážitek!

Statisticky

Čas 18:57, 40. místo dělené s Pavlem Příhodou, 107 kilometrů/2600+, moje 15. stovka v životě, 5 občerstvovacích stanic, na kterých po mé návštěve nezbylo nic.

 

 

Poděkování za tyto 4 úžasné zážitky patří:

-Hlavně rodině, avšak vyzdvihnout musím tátu, který se sám účastnil 3. stovek (Pradědova stovka za 27:34, Javornická za 24:58, stovka Podkrkonoším DNF po 92 kilometrech) a na Nezmaru byl dobrovolníkem.

-Všem organizátorům (Rado Harach, Tomáš Zaplatílek, Tomáš Zágorošek, Maky Žuška) a dobrovolníkům na těchto čtyřech závodech.

-Speciální díky putuje na Slovensko pro Maria Martince, který se o mě vždy stará na Slovensku jako o vlastního. Ale hlavně, bez něj bych na Slovensku nejspíš vůbec stovky běhat nemohl. Mário díky moc!

-Spoluběžcům, kteří mi významně pomohli při cestě do cíle (Eva Zborníková-Nezmar, Ladislav Novotný, Jiří Tříska a Petr Pavliš- Praděvova stovka, Peter Gajdoš-Javornická stovka).

-Týmu NVPP za to, že můžu za tento tým reprezentovat na závodech.

-Všem kamarádům, známým, či jiným spřízněným duším, které mě podporují.

-Hlavně ovšem Bohu. Každý den si uvědomuju, že bez něj by tohle vlastně bylo o ničem. Díky moc Bože!!