Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

100 miľ krajom Malých Karpát

100 miľ krajom Malých Karpát(trasa A-„The Shadow Warrior“)
Rozepisovat tady to, jak jsem se dostal k závodu, nemá hlubší smysl, a proto se tomu obloukem vyhnu. Za zmínku však stojí to, jak mě Slavo lákal na závod:„Slavo, uvažuju o trati, jakou bys mi doporučil?“, napsal jsem mu. „Stomílovka je akorát“, odpověděl Slavo.

Po čase ovšem měním plány a přihlašuju se na nejdelší trať, a proto opět navazuju kontakt se Slavem.  „Tak teda jsem se přihlásil na tu 200“, odepisuju po Kysucké. „200 není hrozná. Len si pred tým skús eště nějaku stomilovku pre istotu“, odepisuje Slavo. „Jsem ale rád, že mě pustíš na tu 200, protože na Slovensku mě moc na jiné stovky pouštět nechtějí“, píšu opět Slavovi po čase. „Pozri, či už ideš 130  alebo 200, tak je to v podstatě už skoro jedno“, odpovídá svérazně Slávo.

Chat se Slavem jsem sice nepopsal zcela autenticky, ovšem to podstatné jsem snad vystihl. Slavo mi to napsal v době, kdy mě jiní organizátoři nechtěli pustit ani na některé 50 kilometrové závody.

Před startem

            Po příchodu na prezentaci nás uvítal „orgy“ Slavo. Hned vtipně poznamenal, že si mám dát věci do vedlejší, větší tělocvičny, protože když doběhne Honza Suchomel, tak pořád mluví, díky čemuž nejde usnout. Honzu dobře znám, a proto jsem Slavovi musel dát za pravdu. Nepřemístil jsem se ale kvůli Honzovi, spíš kvůli prostoru, který byl dost stísněný. Bláhově jsem si totiž myslel, že do cíle dorazím za 40 hodin, pak počkám na tátu, a abych si dobře odpočinul, tak musím mít ve věcech přehled, ale také větší pohodlí. Jasně. Slavo nám také oznámil, kdy máme přijít na výklad tratě. Nu dobrá tedy. Takže najíst se, obléct se, neznervóznit se, vypovídat se atd.

            Výklad tratě od Slava byl jedna velká „šou“. Zmíním například to, co Slavo říkal hned úvodem (opět to není zcela autentické) :„Vítejte v Malých Karpatech na akci 100 MKMK. Běží se 3 trasy (ABC), přičemž „A“ je shodou náhod nejdelší oficiální vyklusání na Slovensku. Je to první 200 kilometrový závod, ale nečekejte od toho nic těžkého, je to vesměs pohodová 200.“ Po těchto slovech jsem si mohl uvědomit, že ten Slavo už pár závodů za sebou má, protože pánové na STRC by to jistě prezentovali jako nejtěžší běh na planetě zemi. Totiž člověk, který by nevěděl dopředu, co běžíme, by si asi při poslechu výkladu od Slava pomyslel, že běžíme závod na Výtok a zpět. Každopádně výklad stál za to. Děsně mě pobavil, díky čemuž jsem se už nemohl dočkat na start.

Prezentace tratě před startem. Vypadám, že poslouchám, ale zdání klame. Autor:Radovan Hrarach

Před samotným startem jsem se šel asi 5x vymočit. Ale naštěstí jsem start stihl, dokonce jsem i tátovi popřál hodně sil. Ovšem to, že mě čeká závod, během kterého si 2 dny vůbec neodpočinu, jsem si uvědomil, až když Slavo řekl: 3,2,1 start!

Mario píše manželce, že ho minimálně týden neuvidí. Autor: Peter Kováč

Netrpělivé čekání na pokyn od hlavního „ orgyho“. Zde ještě bylo všem hej. Autor: Radovan Harrach

Chtelnica-Bradlo (0-27 km) – aneb „nepřepaluju“ to, jen běžím s vítězem

Děsná pohoda. Před Výtokem se formujeme do této skupinky: já, Honza Suchomel, Tomáš Zagorošek a Martin Hlaváč. V tomto sestavení jsme vydrželi až po Bradlo. Výborně jsem si s těmito borci popovídal, a také jsem si užil spoustu legrace. První borci byli sice už dávno fuč, ale já jsem se nijak vpřed necpal, protože jsem věděl, že mě čeká dlouhý závod, při kterém by mě přepálení mohlo stát při nejlepším drahocenné minuty, ovšem při nejhorším bych odešel s DNF. Takže na pohodu. Před Bradlem mi sice tito tři borci dokonce utekli, nicméně na občerstvení jsem je dohnal. Hold Honza Suchomel se rád zdrží.

Co se týče náročnosti tratě, tak ta v tomto úseku nebyla skoro žádná, takže na 27 kilometru jsme byli cobydup (kolem 3 hodin). Tato část byla též hodně asfaltová, nicméně mně to na začátku moc nevadilo.

Bradlo (27 km) aneb konečně večeře!

            Dorazil jsem docela hladový. Před závodem jsem toho totiž moc nepojedl. Však taky na co, když mě na za 27 kilometrů čekalo jídlo.

Občerstvení v podání Rada Harracha však rozhodně nezklamalo. Najedl jsem se takovým způsobem, že následujících 14 kilometrů bylo v podstatě zadarmo. Musím říct, že tato občerstvovací stanice byla, co se jídla týče, nejvybavenější a nejlepší.

Se Zikmundem na občerstvení. Nic, co by nezávánělo menším zdržením. Autor: Rado Harrach

Na fotce jde jasně poznat, jaká je ultra trail doopravdová dřina. Autor: Radovan Harrach

Bradlo-Výtok (27-41 km) – aneb Honzu už nedoběhneš, lemro!

Po opuštění občerstvovací stanice se naše skupinka definitivně rozpadla. Já a Martin jsme se ještě snažili dohnat Honzu, avšak v sestupu se to povedlo jen Martinovi, a proto jsem musel tuhle nově vzniklou dvojici nahánět přes celou Brezovou. Dohnat je mě stálo stlačit tempo i pod 5 minut na kilometr, takže jsem za nimi doběhl ufuněný jak parní lokomotiva, ovšem odměnou za to jsme snad ještě přidali na tempu. Nicméně po čase jsme se od Honzy společně s Martinem odpojili, protože na jeho tempo jsme neměli, a pokračovali jsme až na Výtok sami dva.

Co se týče trati, tak tento úsek nebyl opět ničím náročným, protože vedl opět i po asfaltu, nicméně taky nebyl nikterak zábavný.

Výtok (41 km) – aneb Oláf

            S Martinem asi po 2 a půl hodinách od Bradla dobíháme na Výtok. A koho tu objevíme? Oláfa! A Honzu Suchomela! Oba mě dost překvapili svou přítomností, protože Hoznu jsem čekal už někde v Dobré Vodě a Oláfa někde v Modřanské rokli při vymýšlení nové tratě Pražské 100. Ale ať jsem je čekal, kde jsem chtěl, byli zrovna tady a teď, a proto jsem předpokládal, že tady bude dost zábavy. A taky že bylo.

            Po tom, co jsem Peťa Cisara poprosil, až mi přinese párky, to začalo. Olaf ani Honza si neodpustili otázku, kde to zabalím, nebo kde mě dožene táta. Pár dalších vtípků bylo však i na jejich adresy, takže jsem se při skvělém občerstvení i dobře pobavil.  Tak to má být.

Nicméně představa, že se zde objevím až za dalších 150 kilometrů, mě vcelku děsila. I navzdory této děsivé představě jsem se vydal dál, možná kvůli Oláfa, abych si před ním zase neudělal ostudu, každopádně hlavním důvodem bylo to, že mě to neuvěřitelně bavilo a měl jsem dost sil. Takže zabalím to až v cíli, pomyslel jsem si.

Výtok-Jahodník (41-73 km) – aneb zámek … Já na ty památky prostě nejsem

            U rozcestníku na Výtoku čekám asi 5 minut, sledujíce Pavla Fexu, který šel úplně blbě, debatujíce s itinerářem, kudy se mám vydat. Itinerář ovšem moc sdílný nebyl, a když něco navrhl, tak jsem tomu nerozuměl já ani rozcestník, takže jsem se raději dál nespouštěl sám, ale počkal na posily.

            Když dorazil Honza, tak se stihl vrátit i Pavel Fexa, se kterým jsem nakonec běžel místo Honzy. Honza totiž opět nastolil své tempo, kterému jsme s Pavlem nějak nepřišli na chuť. Snažili jsme se však ještě běžet za Honzou až do Dobré Vody, ale neměli jsme nárok. Honza měl svůj den, díky čemuž jsem ho zde viděl definitivně naposledy.

            Pokračoval jsem už tedy jen s Pavlem Fexou. Ovšem někde nad Dobrou Vodou jsme potkali Tomáše Svobodu- takže jsme vytvořili bloudící trojici (bloudící pro to, že jsme si utekli, pak zabloudili, a znova se sešli) ve složení Pavel Fexa, Tomáš Svoboda a já. Ať už jsme byli všichni 3 spolu, či jsme běželi jen dva, vždy jsem si dobře popovídal a kilometry utíkaly rychle.

V Trstíně mi však všichni utekli. To mělo za důsledek odstartování pravé zábavy. Nejprve mi začalo docházet pití. Naštěstí jsem ale potkal Slava, který mně dal colu. Také mi řekl, že jsem minul kontrolu. Výborně. Kromě této zprávy, ne zrovna pozitivně laděné, mně oznámil, kudy mám běžet. To jsem bohužel nevnímal.

Takže už v Trstíne pro mě začala druhá část zábavy-„motanice“.  Našel jsem totiž místní „zámek“ a myslel jsem si, že je to zámek Smolenický. Já vůl, kdybych si nastudoval trať doma, tak se tu vůbec nezdržuju. Každopádně tento Trstenický „zámek“ jsem celý oběhl, a až mi to už přišlo divné, že tu není nikde rozcestník, tak jsem se zeptal pána, kde je ten zámek Smolenický. Pán na mě koukal, jak bych spadl z višně. Taky že jo. Vždyť já na ten zámek koukal už tak 4 hodiny! Byl to totiž asi nejviditelnější objekt v okolí, ale já ho zkoušel hledat v místních uličkách.

Takže jsem se nakonec vydal do Smolenic. Tam začala druhá fáze bloudění. Pojmenoval bych jí „najdi si svou modrou“. Zámek jsem totiž viděl jasně a zřetelně, takže jsem nějak moc neváhal, kudy se vydat. Nicméně modrá ve Smolenici je tak intenzivní, jako moje láska k francouzštině. Dokonce ani místní modrou moc osobně neznali. Vydal jsem se proto přes pole pod zámek. Ale ani tam modrá nebyla. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než zavolat příteli na telefonu. Tím se stal Slavo. Ten mi řekl, že se modrá vede po asfaltu, na kterém jsem právě stál, a že dole žádná kontrola není, takže můžu směle pokračovat na Jahodník. Uf. Tyhle dva výroky od Slava ukončily asi na 5 hodin mé bloudění.

            Co se týče trati, tak ta byla na tomto 32- kilometrovém úseku hodně v terénu, ale zároveň byla i dost běhací. Nejvíc stál za to asi sestup na Jahodník, který byl doopravdy odměnou za mé bloudění.

Jahodník (73 km) – aneb bundu si tu nechám, večer jsem tu!

            Po příchodu jsem potkal ještě dokonce Pavla a Tomáše. Nicméně nechtěl jsem se nikde hnát. Chtěl jsem si vzít powerbanku na nabití hodinek, převléci si ponožky, boty, najíst se a směle vyrazit dále. Veškerý tento servis a ještě stravování k tomu mi však nezabral jen pár minut, jak jsem předpovídal, ale celou hodinu!

            Na takovou pauzu jsem si ovšem nemohl vybrat lepší místo. Rado Biháry a jeho svěřenci vytvořili takovou domácí atmosféru, že se mi nechtělo dál. Výborně jsem se najedl, napil, také jsem si dobře popovídal. Nicméně vše hezké jednou končí. Musím pokračovat dále. Však když si pospíším, tak „večer“ se tu vrátím. Jasně.

Jahodník-Harmónia (73-96 km)- aneb za 3 kilometry jsem tam!

            Z Jahodníku až do Čeveného Kameňě to byla těžká pohoda. Krásný trail, ideální počasí, jídlo, kofola v Časté. Už jsem sice běžel sám, ale ještě to utíkalo a tempo bylo poměrně slušné. Dokonce jsem chytil wifi a napsal kamarádům. Úžasný výlet. I když pár kufrů muselo být, tomu se hold já, mladý hlupák nevyhnu.

            Jenže zase ty památky. Pod hradem v Červeném Kameňu jsem se opět kochal, a šel úplně nesmyslným směrem přes celou obec Pilu. Itinerář sice sdílný byl, ale já jsem jeho sdělení ignoroval. Takže po tom, co jsem nepochopil sdělení papírového kamaráda, jsem musel zavolat Slavovi. Ten mi řekl, že jdu úplně blbě, a že se mám vrátit. „Kufr“ to byl však maximálně kilometrový, tudíž to nebyla žádná tragédie, a navíc mě hřála myšlenka, že na další občerstvovací stanici mě čekají pouhé 3 kilometry. A proto jsem se následně, vyrovnaný se svým osudem, vrátil zpátky do centra Pily.

            V Pile mě někdo dohání. Konečně. Ale Martin Hlaváč? Tady? Ten tedy dneska valí. Dokonce podle jeho slov i hodinu spal. To mi bylo ovšem jedno, byl jsem rád, že s někým jdu. Ovšem po tom, co mi Martin řekl, že na další občerstvení to je ještě skoro 7 kilometrů, moje dobrá nálada klesla pod bod mrazu. Navíc začalo pršet. I proto jsem byl docela rád, že Slavo nás povinně nevytáhl na rozhlednu Kukla. V tomto momentu by mi to zrovna nepřišlo vhod.

            Co se týče trati, tak ta byla v tomto úseku super. Konečně bylo i nějaké stoupání (sedlo pod Klokočinou), hrad Červený Kameň, rozhledna na Kukle. Mezitím sice asfaltové úseky, ovšem konečně už těchto úseků nebyla drtivá většina.

Harmónia (96 km) aneb už to není to, co to „bejvávalo“ na začátku

            Zde přišel důležitý okamžik závodu. Psychický zlom. Začalo totiž pršet, blížila se druhá noc, a chytnul jsem krizi. Zkrátka samé úžasné věci. Takže bez Martina a jídla bych si tu asi těžko užíval sobotní siestu.

Občerstvení bylo však opět super! I proto se moje nálada aspoň trošku spravila, díky čemuž jsem záhy dostal hloupý nápad- pokračuju dále. Bohužel DNF je svině, takže zabalím to doopravdy až v cíli. Nahecovali jsme se i s Martinem, i když jsme už toho měli dost a upřímně se dále nechtělo nikomu. Po půlhodině jsme však skutečně vyrazili do druhé poloviny. To jsem ale netušil, že mě čeká na trati dalších 30 hodin.

 

Harmónia-Vývrat (96-114 km) aneb kopce? Sakra? Ne! Konečně!

            Někde v Harmónii začalo pravé ultra. Konec kochání výletníku, jdeme makat! Během toho, co jsem ovšem začínal, mě předběhl vcelku čerstvý Přemek, který vypadal, že už spíš chce finišovat. Po otázce, proč běží tak rychle, jsem se dočkal odpovědi, že má málo baterek, a že musí být co nejdřív na Jahodníku. Ten Přemek je ale vtipálek, pomyslel jsem si.

            Ovšem po tom, co mi utekl Přemek, mě opět přepadla pochmurná nálada. Tato nálada by se dala charakterizovat nejlépe slovy jedné písně – prší a venku se setmělo, tato noc nebude krátká. A fakt že jo. Kdybych nepotkal před Čemákem opět Martina, tak by mě tahle samota nejspíš umučila.

            Už před Panskými úhlisky jsem však Martinovi utekl za Petrem Kováčem. Ovšem tempo od Petra bylo tak šílené, že mi nakonec ušel. Možná poprvé na závodech jsem byl poražen od borce, který celou dobu jen šel. Respekt Peťo!

            Někde u Vysoké jsem pak dokonce volal tátovi, Tomášovi, a čekal jsem na Martina. Do druhé noci se mi vůbec nechtělo jít samotnému. Chudák Martin mě měl plné zuby, ale mě to tady byl vcelku šumák. Nějak jsme to ovšem společně zvládli, i když v tomto stavu už to bylo utrpení pro oba. Hold ještě nejsem chlap, ale dítě, no.

            Každým krokem jsme se však blížili k občerstvení – před ním jsme ale museli ještě zvládnout dost náročný sestup z Vysoké. Táhl se, jako naše poslední školní hodina v pátek. Ovšem ta jednou skončí, a po ní nás čekají dva dny víkendu. Bohužel po tomto sestupu mě ještě čekalo 90 kilometrů.

            Trať byla ale v této části úžasná! Čistý trail, hodně kopců, málo odpočinku. Kopce mě už konečně ušetřily od otravného běhu, kterého jsem měl plné kecky.

Vývrat (114 km) aneb kontroly chtěly pobýt déle

            Na Vývratu jsme byli za soumraku. Tato „mrtvá“ občerstvovací stanice přišla mě i Martinovi náramně vhod, a proto jsme pobyli. Dokonce jsme spustili i nějaké osvětlení dole v místním podniku, takže k nám do party přišel hlídač, který tak trošku narušil náš romantický pobyt u stromu. Dalším rušitelem naší romantiky se následně stal Peter Baran.

            Ovšem i takový rušitel může přijít někdy vhod. Po opuštění občerstvovací stanice jsem totiž zjistil, že mi chybí kamarádky kontroly. Naštěstí je však měl již zmiňovaný Peter. Když mi je pak vložil do ruky, byl jsem tak šťastný, že jsem málem zapomněl na závod.  Štěstí v neštěstí.

Vývrat-Plavecké Podhradie (114-129 km) aneb výskyt „Slávovin“

            Takže kontroly mě spojily s Peterem Baranem a určily tak můj osud na další 4 hodiny. Ještě, Že tu ale Peter byl, protože sám bych to těžce nedával. Čekal nás totiž kopec, na který nevede značka, cesta, ani nic tomu podobné-Velký Petrklín. Musím říct, že tady se Slavo nechal inspirovat od Olafa, a možná ho i trumfnul! Slavovi se už nejspíš nechtělo čekat na mladého, pomalého hocha v cíli, a proto mě poslal na tento kopec, abych odpadl. Jeho plány jsem mu však zhatil.

            Dolů z Petrklínu jsme už nesbíhávali. Peter měl totiž své tempo, které já moc nepraktikuju-šíleně rychle do kopce, z kopce pomaleji a žádný běh. Ovšem v této fázi to šlo tímhle tempem rychleji, než mým- děsné loudání do kopce a z kopce klusem. Takže jsem si nestěžoval.

            Někde před Vápennou jsme ještě potkali Martina Hlaváče. Čím víc lidí, tím větší zábava. Nejsem sice miláčkem davů, ovšem v této fázi závodu jsem byl hlavně rád, že se nikde netoulám sám. Na chvíli jsem si tedy s těmito borci užil legraci a zapomněl na kopce.

            To, že jsem na kopce zapomněl, však neznamenalo, že by tu nějaké nebyly. Čekal nás totiž jeden z největších-Vapenná. Čekali jsme, že to bude bolet, nicméně byli jsme v takovém stavu, že už to ani nebolelo. Docela jsem byl rád, když už jsme byli na hoře. Spací krize, které jsme měli s Peterem, byly natolik zdrcující, že jsme co 100 metrů museli zastavit. Něco podobného jsem naposledy zažil na Mátře 115 před slavnou Muszlou.

            Po doražení na Vápennou nás čekal opět sestup. V tomto momentu mě běžet ani nenapadlo. Byl jsem rád, že mi nohy dovolí vůbec jít. Martin byl daleko za námi, takže jsme šli s Petrem sami dva. A dobře jsme tušili, že dole to bude chtít nejspíš chvíli spánku.  Jó, kéž by jenom chvíli…

            Okénko o trati na závěr-byla super. Opět krásné kopce, a jak říkám, za Petrklín by se nemusel stydět ani sám Oláf. Ještě, že tento kopec je daleko od Prahy.

Plavecké Podhradie (129 km) – aneb zdřímneme si na „půl hodiny“

            Jak už jsem avizoval, dole, tedy v Plaveckém Podhradí jsme šli spát. První usnul Peter, kterému jsem řekl, až mě při jeho vlastním odchodu probudí. Já jsem se následně najedl, napil a také šel spát.

            Nicméně probudit mě nebylo tak snadné, jak se to mohlo Peterovi zprvu zdát. Neprobudil mě, takže povolal posily, ovšem dokonce ani organizátorovi, který byl v roli posily, se to nepovedlo.

Avšak organizátor byl vytrvalý, a nakonec mě probudil. Řekl mi, že dále mám pokračovat s dvěma Maďary, neboť Peter byl už nenávratně pryč. To bylo přijatelné, protože jeden z nich byl Dan Marton, kterého už dlouho znám, a vím, že je to příjemný a zkušený borec.

            Orgnizátor mi ještě před odchodem celou šlamastiku s mým spaním popsal detailněji. Prý se o mně bali, jestli se vůbec probudím. Bušili do mě, ale já jsem jim prý říkal, že nikam nejdu, že tu jsem doma, že ať mě nebudí. Když mě organizátor probudil, byl tak rád, že nás dokonce provedl celým Podhradím, aby nám ukázal správnou cestu. Nejspíš se totiž bál, že jsem ten výrok „jsem tady doma“ myslel vážně. Jeho strach byl oprávněný. Protože kdo by chtěl domů děcko, co se ve 2 ráno toulá venku, že.

            Jinak občerstvení bylo luxusní. Zdržel jsem se asi 2 hodiny i se spánkem (1,5 hodiny). Trošku mě ovšem mrzelo, že díky mému hlubokému spánku mi utekl Peter. Kdybych se tu ovšem nevyspal, asi bych do cíle nejspíš vůbec nedorazil.

Plavecké Podhradie-Jahodník (129-147 km)aneb ráno s Maďarem

            Takže z Podhradí jsem pokračoval s Danem a Zoltánem. Někde u hradu už nám ovšem Zoltán moc nestíhal. A tak s ním Dan vedl bouřlivou diskuzi v Maďarštině. Byla to pro mě docela legrace. Dani mi po této bouřilivé diskuzi oznámil, že Zoltán má pomalé tempo, a že už na něho nebudeme čekat, přičemž já jsem to absolutně nepochopil, a když jsme už půlhodinu Zoltána neviděli, tak mi to nedalo se zeptat, jestli na něj nepočkáme.

            Dani mi to tedy podruhé musel vysvětlit. Zoltán se prý fláka, tudíž nechť se trápí sám. Takže mě osud v tomto momentu asi na 4 hodiny spojil s dalším úžasným člověkem-Danem. Až do další obce jsem měl možnost si procvičit angličtinu, popovídat si o závodech a tak. Děsně mi to pomohlo. Avšak v tomto momentu jsem netušil, že to je naposledy v závodě, kdy „běžím“ s nějakým spoluzávodníkem. Naštěstí.

            Na konci další obce (Plavecký Mikuláš) jsme se s Danem od sebe odpojili. Čekal nás totiž kopec, takže jsem moc nechtěl mluvit, protože to do kopce ubírá síly (i když nevím, jestli bylo ještě z čeho ubrat). Takhle nějak jsem to Danimu vysvětlil. Načež Dani něco zamumlal ve smyslu „ok“ a nasadil šílené tempo. Vůbec jsem mu nestíhal. Kdo ví, co jsem mu tou svou angličtinou sdělil.

            Ráno mě zastihlo na Čierné Skále. Toto ráno, na které jsem se děsně těšil, ovšem bylo hrozné. Pochmurné počasí, které jako by završilo celý tento noční úsek, na kterém jsem si prožil své. Naštěstí jsem si ale volal s tátou a kamarády, takže cesta utíkala rozumným způsobem. I sestup byl v mém podání docela rychlý, díky čemuž jsem Daniho vcelku naháněl.

            Trať byla krásná v této části. Vše v terénu a kopcovité. Co bych za tohle dal tak před 70 kilometry.

Jahodník (147 km) aneb málem jsem to zabalil

            Na Jahodník jsem dorazil vcelku prošitý, ale hlavně s ohromně velkými puchýři na chodidlech. No a na odstranění problému s puchýři mě nenapadlo nic „lepšího“, než si ty puchýře rozstřihnout. To byla asi největší chyba v tomto závodě, za kterou jsem pikal ještě 3 dny po akci. Naštěstí famílie od Rada Biháryho mi puchýře pomohla ošetřit a utlumit alespoň na chvíli bolest.

            Další velkou chybou bylo požití alkoholu. Měl jsem nejspíš úplně vymetené v hlavě, a proto mě nenapadlo nic lepšího, než to, že si dám na utlumení bolesti dvě štamprle. Málem mě to stálo závod! Zavrátilo se mi totiž v hlavě, a totálně vyčerpaný jsem si musel na půlhodiny lehnout. Už jsem moc nevěřil, že bych to mohl dotáhnout až do cíle. Dokonce jsem už volal tátovi!

„Kukaj, to musime vyfotiť“, znělo radostně z úst fotografa. Autor: Radovan Biháry

Pak ale najednou. Jako bych znova ožil! Asi 3 minuty mi trvala tato vzdávací nálada.  Po výhře nad touto náladou jsem byl definitivně přesvědčený, že to zabalím až v cíli. Ještě, že tu byl Radovan Biháry. Ten mi děsně pomohl. Ale i celá jeho parta! Na Jahodníku byla rozhodně nejlepší občerstvovací stanice v závodě!

Jahodník-Rozbehy (147-162 km) aneb poslední krizový úsek před cílem

            Vyhraný zápas ovšem nebývá synonymem pro vyhranou sezónu. Tudíž nejvyšší vrchol Malých Karpat, zvaný Záruby, zadarmo nebyl. Musel jsem překonat snad naposledy souvisle 500+ výškových metrů! Už to vůbec nešlo, ale už jsem se ani nesnažil o to, aby to šlo. Nicméně kopec jsem vyjít musel. Takže jsem si udělal intervalový trénink-1 minutu do kopce, a 2 minuty pauzy. Docela to pomáhalo, a dokonce jsem byl na Zárubech relativně čerstvý. Ovšem po dosáhnutí vrcholu (jak v životě, tak na závodech), čeká člověka sestup dolů, který je často dosti nepříjemný.

            Nicméně dolů to bylo přesně naopak. Příjemné, ale hlavně nádherně technické! Ovšem rychlost, kterou postrádám celý život, jsem zázračně nenabral ani na posledním velkém kopci tohoto závodu. Proto mi to dolů trvalo děsně dlouho. Dlouho sice časově, ale pro mě v této fázi byla hodina minutou. Zajímavostí také bylo, že jsem objevil při sestupu nového soupeře, kterého jsem se dosti obával- časový limit.

            Sestup byl tedy moc krásný, ale bohužel, vše hezké musí jednou skončit. Do Bukové mě to ovšem ještě bavilo. Ale pak, od přehrady Buková až do Rozbehů, to byla opět jedna velká, naštěstí už poslední krize. Tuto krizi zapříčinilo otravné bloudění u přehrady samotné, kde opět modrá značka byla vysoce intenzivní, a proto mi nepomohli místní, přítel na telefonu, dokonce ani papírový kamarád si nevěděl rady. Brečel jsem, řval jsem, třískal hůlkami. Zkrátka jsem byl zoufalý. Docela se divím, že jsem to vůbec trefil. Pak mě čekal ještě jeden kufr. Ten už byl však poslední, ale dost mě zdeptal. Byl ovšem zapříčiněný mou totální dezorientací, která byla o dost větší než obvykle. Do Rozbehů jsem díky tomuto bloudění tedy dorazil jako úplná troska.

            Trať ovšem neměla chybu. Čekalo nás poslední velké stoupání, a ještě jedno menší stoupání od přehrady do Rozbehů, které už bylo svým profilem přijatelné.

Rozbehy (162 km) aneb mám maratony rád, ale ne po 162 kilometrech

            Tady jsem toho měl dost. Ještě 40? Tak moc. To bude hrůza. Fuj. Dozvěděl jsem se dokonce, že už tu Honza byl ve 4 ráno. Takže na mě měl 10 hodin náskok. Ovšem o moc více mě překvapilo to, že si zde Honza nedal pivo. Podivné, pomyslel jsem si.

            Ale tato občerstvovací stanice byla geniální! Díky za ní. Možná zapříčinila to, že posledních 40 kilometrů se naprosto minulo s mým očekáváním.

Rozbehy-Hradiště pod Vrátom (164-182 km) – aneb už to mám skoro v kapse

            Rozbehy mě doopravdy rozběhly. Běžel jsem totiž až do Bukové krásným klusem. To vše díky občerstvovací stanici v již zmiňovaných Rozbehách. Na této občesrstvovací stanici jsem totiž vyhrál nad všemi krizemi.  Závod jsem si nesmírně začal užívat. Najednou se mi těch 40 kilometrů zdálo málo, a bylo mi líto, že tento závod brzy končí.  Začal jsem dokonce porážet turistické ukazovatele, od kterých jsem dostával v noci, ale hlavně na Zárubech pěkně na „prdel“.

            Ovšem to, že mě to bavilo, neznamenalo, že bych nebyl dezorientovaný. Naštěstí papírový kamarád, značení Trnavské stovky a přítel na telefonu mě s pomocí Boží dovedli do správných končin. Což mi taky pomohlo, protože kdybych bloudil, tak by to tak růžové rozhodně nebylo.

            Co se týče trati, tak tento úsek se už vyznačoval typickými, ultra maratónskými úseky. Vedl dost po asfaltu, ale myslím, že tento asfalt byl situován na závěr závodu dobře. Lepší, než Záruby, nebo cokoliv, co by zavánělo po kopci nebo snad výškových metrech.

Hradiště pod Vrátom (180 km) aneb předběhnutý „Ťapkou“-ok

            Zde mě čekala Lubica a Rado Harrach. Na pomoc mi přiběhl i jejich pejsek Ťapka, který mě neférově předběhl. Hrůza toto, vůbec nebral ohled na to, že už jsem polomrtvý. Člověk fakt po 150. kilometru potkává, ale i poznává zajimavé věci- tudíž já měl možnost poznat egocentrického psa Ťapku!

            Ale toho jídla! Děsně mě to nakoplo. Dal jsem si kafe, trošku ochuceného piva, nutelu- zkrátka vše, co jsem tu našel. Lubica mi taky dala Slovenskou chemii- kofeinové tablety. Takže jsem konečně zjistil, na čem ten Slavo fičí! Rozhodně na žádném laciném zboží!

Jak říkal Slavo. Hold Ťapka má čuch na mrtvoly. Autor: Radovan Harrach

Vskutku zvláštní, že v tomto úseku jsem zažíval nejhezčí momenty v závodě. Autor: Radovan Harrach

Lubica chválí Ťapku za to, že mě egoisticky předběhl. Autor: Radovan Harrach

Není nad krásné nedělní podvečery na 180. kilometru. Autor: Radovan Harrach

Hradiště pod Vrátom-Výtok (180-194 km) – aneb třetí noc je nejlepší!

            Kofeinová tableta mě nakopla neskutečným způsobem. Dokonce jsem běžel i po rovinkách, a hrozně moc mě to bavilo. Nebylo se čemu divit! Na dalším občerstvení totiž čekali Cisarovci, a můj táta!

            Byl tu však ještě papírový kamarád, který měl krizi. S pomocí značení Trnavské stovky mě trošku znejistil, jestli vůbec běžím dobře. Raději jsem se tedy vrátil na místo, kde jsem mohl potencionálně špatně odbočit. Ovšem nenašel jsem tu ani Slavovo značení, ani žádné vyčerpané hejno „blbounů“, takže jsem si říkal, že budu pokračovat dále. Bohužel i mobil měl krizi, tudíž ani přítel na telefonu nemohl pomoct. A proto, když jsem natrefil na správnou cestu, tak mi spadl další obrovský balvan ze srdce.

            Na Výtok to už pak bylo bez bloudění. Sice to nebylo díky nastávající tmě nijak příjemné, ovšem už to nebylo zdaleka tak hrozné, jako druhou noc. Zajímavé také bylo, že jsem neměl absolutně žádné vidiny.

            Trať byla v tomto úseku nádherně kopcovitá. Ne moc, ale zároveň ne málo. Sestupy byly krásné, takže jsem zkrátil i plánovaný čas, ve kterém jsem měl dorazit na Výtok.

Výtok (194 km) aneb nasraný na celý svět

             Na Výtoku mě čekal táta. I dobré občerstvení, takže jsem se chvíli zdržel. Během toho, co mi „Císarovci“ připravovali párek, mi ovšem táta navrhl, že půjdeme do cíle už po zkrácené trase, kterou Slavo povolil už na začátku. Po tomhle návrhu padla kosa na kámen. Táta dostal takové kapky, že se divím, že mě pak vzal do auta.  A to co si o mně myslí Císarovci, už raději nechcu vůbec vědět, neboť by mi mohlo klesnout mé silné ego. Zkrátka byl jsem na vrcholu nasranosti. Celou dobu tu makám, a teď to tu zkrátím, ne? To teda ani omylem.

            Občerstvovací stanice na Výtoku však opět nezklamala. Najedl jsem se, nasytil jsem se duševně, ale trošku jsem se i rozseděl. Také jsem se už neskutečně těšil do cíle. Vždyť už to bylo jenom 11 kilometrů!

Výtok-Chtelnica, cíl (194-205 km) aneb poslední kufr, žádný kufr!

            Byl jsem už dost vyčerpaný. Takže za to, že tu byl táta, na kterého jsem před 10 minutami málem svolával atentát, jsem byl nesmírně vděčný. Bylo už to sice jen 11 km, nicméně každý krok mě děsně bolel, dokonce jsem si musel na některých místech lehnout nebo sednout. Ale nějak se mi to povedlo přežít a pokračovat dále, vstříc poslední kontrole.

            Po tom, co jsme došli na poslední kontrolu, kterou jsme bohužel minuli (Slavo nám to oznámil asi za kilometr-ale jen jsme jí neviděli, kolem ní jsme však šli), nás čekal dolů už jen sestup. Ten byl ovšem nesmírně, ale nesmírně bolestivý. Každý krok mě díky puchýřům neuvěřitelně bolel, takže jsem musel zvolit rychlejší volbu sestupu- sbíhávání.

            Ovšem osud nám nadělil nečekané, naštěstí již poslední momenty v závodě. Jak se dá asi tušit, a každý ultrař by mi nejspíš dal za pravdu, v téhle situaci, kdy už máte všeho s prominutím plnou prdel, není nic horšího, než to, že zabloudíte. Nám se to povedlo. Odbočili jsme totiž na Slavové značení, které nás navedlo sice správně, ale my jsme to u nějaké chaty minuli. Táta dostával opět co proto. Byl jsem na dně. Chodidla mě děsně bolely, chtělo se mi spát a být v cíli. Sestup se stával nekonečným.

            Táta po špatném zabočení zapnul GPS. Velmi včas. Samozřejmě jsem ho za to odměnil milým úsměvem. Takže jsme nakonec seběhli do úplně jiné vesnice, ze které nás do cíle čekalo ještě 5 kilometrů do cíle. Mě už to ovšem děsně nebavilo, navíc jsem měl strach o limit, a proto jsem do cíle běžel v tempu 5 minut/kilometr. Takže jsem se do vysněné Chtelnice nakonec postupně přibližoval.

            V Chtelnici pak propukl pravý pocit euforie. Řval jsem, skákal jsem, prostě jsem byl nesmírně šťastný, že už jsem tu, ale hlavně, že mám 205 kilometrů na kontě. Závěrečný sprint se nakonec vyplatil.

            Co se týče trati, tak ta byla v tomto úseku opět celá v terénu. Jen škoda, že jsme netrefili tu odbočku, protože ten asfalt na konci byl za trest.

V cíli

            Jo! Jsem tu! Byl tu i Pavel Fexa, který mi jako první gratuloval. Nicméně závod jsem pořád oficiálně neukončil. Slavo mi totiž musel zkontrolovat můj list s kontrolními lístečky. Ponejpr jsme ale museli tohoto spícího „orgyho“ probudit. Probuzení Sláva však nebylo tak jednoduché, jak se zprvu zdálo. Byl jak společensky, tak i organizátorsky velice vyčerpaný.

            Po 5 minutách se stalo něco velice nečekaného -doběhl Zoltán! Co ten tu dělá tak včas? Docela jsem se divil, ale také jsem byl nesmírně rád za sprint, který jsem na konci předvedl. Příchod Zoltána probudil jak Slava, tak Přemka a Dana Martona- všichni jsme si navzájem gratulovali. Zoltán pak ještě docela vtipně běhal s flaškou alkoholu v ruce, aby si s ním někdo ťuknul. Načež když jsme mu řekli, že si může dát sám, že si to zaslouží, tak odpověděl, že žádné takové. Dobří lidé jsou tihle kluci Maďarský. Nakonec se nechal přemluvit Dani, který mi i díky tomu přišel osobně pogratulovat. Dokonce mi i Slávo napsal diplom, což bylo taky překvapením, protože po jeho probuzení jsem tomu absolutně nevěřil.

            Pak přišel i táta. Také byl rád, že jsem tu. Hned po jeho příchodu jsem ale usnul. I když kdoví, jestli vůbec usnul, nebo co to bylo. Jednoduše jsem úplně vypnul. Po půlhodině mě opět vzbudil táta, že už jedeme, že mám jít do auta. Tento poslední úsek mě však naprosto zdeptal. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem se držel zdi, nicméně i přes to jsem nakonec upadnul. Chudák Přemek z toho asi neměl nejlepší pocit. Takže raději zavolal mého tátu, se kterým mě dotáhli až do auta. Konec krásný, všechno krásné.

Statisticky

215 kilometrů/7300 + výškových metrů, čas 51:35 h, 11. místo (24 borců na startu), moje jubilejní 10. stovka v životě, 100 telefonátů Slávovi, 3 bezesné noci, 2 hnusné puchýře, 1 neskutečný mord.

Je to tam! Za nádherný závod nádherný diplom. Dle kvality fotky musíte poznat, že jsem autorem já.

Po závodě

            Po tom, co jsem úspěšně, s pomocí dvou chlapů dorazil do auta, jsme se mohli směle vydat na dlouhou cestu domů. V autě jsem usnul snad i v závodních věcech, neboť mi bylo vše jedno.

            Když jsme dorazili ze Střítěže, kde jsme hodili spolujezdce Přemka, nasnídal jsem se a okamžitě šel spát. Byl jsem naprosto přejetý a zničený.

            Dokonce ani 3 dny po akci jsem pořád, díky puchýřům nemohl chodit. Ovšem to mi bylo jedno, protože gratulace a pocit z cíle byly tak dobré, že jsem se vyjímečně i rád nudil. Zkrátka 200 v Malých Karpatech byl asi vůbec ten nejlepší závod, který jsem kdy šel.

Výkon pořadatelů

            Akci nic nechybělo, ale jeden detail bych přece jen musel trošku zkritizovat. Itinerář. Byl dost strohý, teda na 200 kilometrový závod určitě. Nicméně atmosféra během závodu, v cíli. Úžasná. Všichni se tu totiž řídili pravidlem host do domu-Bůh do domu. Občerstvení bylo taky super. Slavo byl vždy v pohotovosti a dokonce povolal i Oláfa! Neznačené úseky byly geniálně značené vlastním značením! Takže jasná 1. Tak snad příštím rokem!

Zajímavé odkazy

Stránky závodu: http://100mkmk.wbl.sk/

Můj záznam (necelý) https://connect.garmin.com/modern/activity/880341883

Poděkování

-Patří zejména Peťovi Cisarovi a Slavovi za neskutečný závod v Malých Karpatech

- Dalším dobrovolníkům na trati, kteří vytvořili naprosto geniální atmosféru na trati (Císarovci, Rado Harrach, Lubica, Oláf a další …)

-Speciální díky patří občerstvovací stanici na Jahodníku, kterou vedl Radovan Biháry. Kdyby mě na tomto občerstvení nepodpořili, závod bych vůbec nedokončil.

-Všem parťákům, kteří se mnou měli během závodu trpělivost – jmenovitě to byl Martin Hlaváč (asi 120 km jsem zvlád v jeho společnosti), Daniel Marton, Tomáš Svoboda, Pavel Fexa, darebák Zikmund (Honza Suchomel), Peter Baran, Přemysl Kocyán a Tomáš Zágorošek

-Mým výborným přátelům, kteří mi vždy drží palce (tentokráte speciálně Tomáš Štverák). Bez vás a vašich lajků u mých egocentrických statusů by to nešlo!

-Kádru NVPP za podporu při každém mém víkendovém výletování po nevšedních místech.

-Rodině. Jak za podporu během závodu, tak i za veškerý servis. Ovšem servis poskytuje hlavně uzší kádr (máma a táta). Bez něj by to asi nešlo. Díky za něj!

-Bohu. Protože bez něj by tohle nejspíš nešlo. Mimořádný zážitek! Díky za každý den Pane!