Obrázky ze sběrného vozu.

Ranní mlha milosrdně skryje Beskydy, mrholení osvěží, vazelína dodá pocit jistoty a tři gely to pojistí. Není důvod to s materiálem nějak přehánět, běží se v podstatě za barákem a chata tady je, jak zdůrazňuji dětem, v podstatě za každým smrkem. Na startu trocha hecování, někteří jedinci jen v trenkách a bez ponožek, všechno je, jak má být. Začne drobně pršet, masa se najednou pohne a všichni, kterých jsem se chtěl aspoň chvilku držet, okamžitě mizí. Na sjezdovce docházím Třináctku a hrdinně si špacíruji s ním. Nahoře jsem o pár metrů před Palem, ale to trvá jen chvilku, pak se přežene kolem mě a valí směrem na Guty. Držím se za ním, co to jde, odbíhá mi až na asfaltu těsně před jídlem. 2 kelímky vody a hurá do serpentýnek. Takhle jsem se naposledy mýlil u zkoušky z jaderné fyziky. To, co mohla být, když už ne růžovým sadem, procházka krásnými beskydskými lesy, se za rok změnilo v kurz lezení bez lana. Jeden hned zjistí, jak tyčky dokážou zavazet a místo, aby se nakonec nahoře pochválil, tak si ještě vynadá do blbů, protože si těch natažených lan nevšiml. Všichni, s kterými jsem chtěl po cestě konverzovat, jsou pryč, vybaluji tedy hifi a snažím se udělat peklo bleděmodré. Tuc tuc, drnk, drnk a jsem u seběhu do Řeky. Jde přese mě hlava za hlavou, ti lidi musí mít dobré pojistky nebo nedostatek pudu sebezáchovy, doběhnu k potoku, překvapení se nekoná, vzhůru dolů do koryta a začíná boj s gravitací. Kotníky vše ustojí, trochu asfaltu a „čorno zjezdovka“. Stačil jeden pohled vzhůru, na hada maličkých lidí ztrácejících se v mlze a došlo mi, že jsem zapomněl jaké je to, laskavý čtenář odpustí, kurewstvo prudké. Jen dehydratace mi zabránila zaslzet. Nahoru boj, dolů zoufalství. Prostě mi to dolů nejde, bojím se, je to prudké, bahnité, podrážka taky není nejnovější, klouže to a když nakonec přebíhám časomíru (2:30), tak si v duchu říkám, to nejhorší je už za mnou, šupnu banán, vodu, sůl a jdu se proběhnout na lepší polovinu pjeruna Peruna. Cestou na Šindelnou docházím Dalíka a zjišťuji, že je něco v nepořádku. Pokusím se to zahnat posledním gelem a doufám, že to rychle zhrkám do Tyry. Lesníci byli proti. Neměl jsem věru slušných slov pro lidi, kteří rozjezdili cestu tak, že by se po ní nepustilo ani divoké prase a nebudu je mít ani teď. Kokoti, kteří se ohánějí ochranou přírody a odmítnou pustit slušné lidi, kteří hory milují, pěšky po cestě, aby se přírodě náhodou něco nestalo, a kteří tu samou přírodní rezervaci rozjezdí auty a traktory, jsou nejen pokrytci ale i kokoti. Tak, to se mi ulevilo :-D Snažím se tou bažinou hledat cestičku, ale vydrží mi to zhruba jen 2 km. Vyleká mě zvuk kručícího žaludku, noha uklouzne, kleknu do bláta, zapřu se o tyčky a začnu přemýšlet, co mi to připomíná. A jo, loni jsem si vlastně na podobném místě trasy říkal, že tohle fakt naposledy, že mám děti a rozum a vůbec, budu třeba chodit na tenis, nebo tak něco. Rezignuji na čistotu obuvi a motám se směrem Kalužný a Tyra, volám Monice, ať pro mě přijede autem, lituju, že nejsem srna a nemůžu okusovat větvičky, pak lituju sebe, pak potkám kulhajícího Metloše, který nevypadá vůbec dobře, zdůvodním si, že ho v tom přece nemůžu nechat, dopotácím se k občerstvovačce a oznamuji, že končím. Salám, to jako opravdu? Asi nesním a tak sním zhruba čtvrtku štangle, dám tvarohový šáteček, banán a ani moc neprotestuju, když mě posílají zpět na trať, že už to je jen kousek. Je mi jasné, že loňský čas už nedoženu tak si špacíruji, co noha nohu mine, občas nějakého nebožáka vystraším popisem slalomáku a relativně to utíká. Jako čas teda, já se spíš ploužím a ani z Ostrého to nejsou kdovíjaké bomby. Pod Javorovým už vím, že to dneska dojdu, vyvzlínám k druhé cestě a zjistím, že jsem zapomněl na Grande finale. Místo krásných, milených serpentinek až k chatě náš čeká úkrok stranou a sjezdovka, na které se bojí i starý klempíř. Ale jak mi zrovna zpívá Kato, vesmír je fella a je vždycky s tebou, když tě na tom vidí dělat, slunce vykoukne z mraků, vyfoukne kroužek z kouře a za několik málo desetiminutovek jsem pod „mamlasplacem“ a za mohutného povzbuzování se pokouším o běh do cíle! Pivo, sprcha, polívka, euforie J Čas 6:35, zhoršení o 35 min, ale nakonec jsem to urval navzdory hlavě a trudomyslnosti. Spokojenost. A proč vás tím vším zatěžuji? No přece, abych si to mohl za rok přečíst a dobře si rozmyslet, jestli znovu ano, nebo ne. Ale jak znám svoji sklerózu, tak to příští rok vidím na další uplakaný report, no ni  ? :)