Strava

Facebook

Video

Archiv

Kategorie: Články

Kysucká stovka 2015

Kysucká stovka 2015Mou podmínkou pro start na tomto závodě bylo dokončení ledopádů. Ledopády jsem nakonec teda zvládl, i když týden po ledopádech jsem uvažoval, zda mě takovéhle ultra vůbec baví nebo motivuje. Tak uvidím na té Kysuci, říkám si. Prvotní zajímavostí tohoto závodu bylo, že jsem původně neměl vůbec startovat. Po odeslání registrace jsem stále nebyl ve startovce a po týdnu jsem tušil, že jaksi bude problém s mým věkem...

Momenty jsem byl smířený, že start nějak nevyjde a hledal jsem v tomto termínu jinou stovku. Jenže tu z čista jasna píše Mario Martinec, že by se mnou šel jako organizátor do zadního voje a že se na to zeptá Romana. Roman schvaluje, dokonce mi ani nevadí, že půjdu kolem 30 hodin, hlavní je, že aspoň půjdu. Dobře, Kysucká bude letos spíš „relax“, ovšem stejně budu mít týden po „lyžáku“ tak co. Ale jednoho dne si takhle při obědě otevřu facebook a na něm zpráva, že mě Mario pustí sám, ale musí mluvit s mým otcem. Okamžitě mu voláme, radost je velká, Mario i Roman to schvalují a mě čeká pár posledních před závodních tréninků. Ještě jsem zde nezmínil styl mojí přípravy na Kysuckou 100. Tréninkově jsem si v únoru naložil 400 kilometrů s převýšením 33 tisíc, což se nakonec ukázalo jako velká výhoda. Tak tedy v neděli dobíhám domů z posledního tréninku a hurá na „lyžák“. Na „lyžáku“ pohoda, relax, ale málo spánku a tak, ale co, „lyžák“ je jednou za život, Kysucká je každým rokem. Poslední noc jsem naspal asi jen 3 hodiny, a po téhle noci jsem nevěřil tomu, že bych nakonec do cíle letošní Kysucké stovky doběhl. To jsem ale ještě netušil, že mám před sebou jeden z nejkrásnějších běžeckých dnů v životě.

V noci před závodem jsem se doopravdy vyspal kvalitně a dlouho. Ten kluk v červeném je budoucí ruský mafián.

Před startem

Dorážím domů z parádního „lyžáku“ a rychle se jdu na chvíli vyspat.  Musím říct, že tenhle dvouhodinový šlofík mi zajistil pohodu na celý závod. Pak už vyjíždíme směr Slovensko a pomocí GPS, které stejně nevěřím, úspěšně dorážíme do Kysuckého Nového města. Honem se odprezentuju, mimo jiné dostanu na prezentaci i nádhernou čelenku značky Garmin, dám si ještě bagetu, poslechnu si výklad tratě a po společném fotu jdeme hromadně všichni ultrablázni někde na konec města za účelem vystartovat. Ještě potkám pár lidí, ale jen se pozdravíme, všichni byli nějací nervózní. Já ovšem nervozitu necítím. Cítím se spíš uvolněný, nabuzený, dokonce mi v hlavě začíná probíhat myšlenka, že dnes na to mám. Po úspěšném doražení na místo startu Roman prohazuje ještě pár slov, které ale vůbec neposlouchám. Z ničeho nic pak slyším START!

Před závodní foto. A už může začít takřka jednodenní zábava

Kysucké Nové Město-chata pod Ľandohorou

Nádherný večer, nádherná noc a my jako blázni vyrážíme někde kdovíkam. Cestu si užívám, kochám se výhledy, už zde, asi po 2 kilometrech, se chytám Honzy Suchomela, který udává příjemné tempo, a já cítím, že tentokrát nepřepaluju. Před námi všichni blázni běží do kopce, jako by se závodilo na prvních 10 kilometrech. Obíháme první kopec a mě mrzí, že nejdeme na jeho vrchol, ale traverzujeme někde kolem. Ovšem pořád si užívám výhledy na Malou Fatru a s Honzou diktujeme tempo, které je stále moc příjemné a stále se mi líbí. Probíháme nějakou vesnicí, která kupodivu nevypadala jako nějaká díra, pak traverzujeme do další vesnice, kolem zvláštního fotbalového hřiště, a dostáváme se ke kravínu, kde nás čeká kontrola.  Bohužel bez občerstvení, což mě trošku mrzí, ale rozhodně to nekazí mojí pohodu. Za první 2 hodiny jsme totiž urazili asi 15,5 km, což vyloženě špatné není. S Honzou pak dále vyrážíme na Sedlo pod Zlieňom, kde nás má čekat další kontrola, jenže my jí nemůžeme najít. Tak pokračujeme dál, no co, snad nás za to nikdo nezabije. Po kilometru potkáváme Romana, který teprve kontrolu vynáší nahoru. Nalepím si ji do itineráře a spěšně upaluju za Honzou a spol., kteří mi za tu chvilku utekli. Ještě se mi cestou do Horného Vadičova párkrát vypnou hodinky, z čehož trošku nervózní jsem. Někde tady asi padl za vlast první gel. Musím vyzdvihnout gely značky Nutrend, které mi celý závod věrně sloužily. Oproti gelům GU moc dobře chutnají a déle působí. Tak se tedy dostáváme k nějakému houští, v lese nikoho, někde na konci světa, moc se mi to tu nelíbí, ale po úspěšném boji s všemožnou rostlinnou havětí konečně vbíháme na krásnou cestičku a pomocí dobrého značení se dostáváme na cestu, na které jsou svíčky za účelem toho, abychom dorazili na první a zároveň nejlepší občerstvovací stanici. Ještě zde potkávám Tomáše Štveráka a říkám si, že dnes asi naposled.

Chata pod Ľandohorou(30 km)

Přiběhneme, dáme pánovi náš itinerář a jdeme na žranice. Polívka, sladkosti, cola, samé super věci. Jen škoda, že občerstvení je venku. Ale mělo to svůj účel, protože jsme se moc nezdrželi. Dolil jsem si pití, obsluha vážně top, vše proběhlo, jak mělo. Dozvídáme se, že zde byl první Ivan Mudroň a spol., zkrátka klasika, pak bereme do ruky poslední dobroty a včil vyrážíme na největší vertikální svinstvo Kysucké stovky zvané Ľandohora.

Úspěšně jsem dorazil, to jsem ještě nevěděl, co je to ta Ľandohora

Cola, polívčička, prostě jako doma, žádný spěch, pohoda

Ber, co můžeš. Žranice jak mají na takových závodech být, prostě luxus no.

Chata pod Ľandohorou- Stará Bystrica

Nějak ztrácím Honzu Suchomela a velice pomalu lezu na Ľandohoru. Asi po půlhodince vylezu na vrchol, nalepím si kontrolu, je tu děsný vítr a zima. Hora náročností určitě trumfla kdejaký Javorový, Lysou, Travný nebo Smrk. Potkávám zde nějakého Slováka, který to vzal nějak jinak, čemuž fakt nerozumím, protože trasa je pevně daná a jeho důvod k tomu, že je to děsný seběh, prostě nechápu. Při seběhu se chytám Petra Jurči, který asi chytá nějakou krizi, je nějaký pomalý, ale nechci moc bloudit a chytám se ho.  Seběh je dost náročný. Nakonec trošku „kufrujeme“, u hotelu v Horném Vadičově, ale asi jen 200 metrů, ostatně nějaký ten kilometr navíc neuškodí, od hotelu pak rovnou traverzujeme na značku a Petrovi ubíhám, předbíhám Maďary, a na Skríželném najednou potkávám Honzu Suchomela, který se zde za pomocí nějakých „čitů“ zjevil zčista jasna. Ale nevadí mi to a pokračujeme spolu dále, debatujeme o závodech, tréninku, životě a všem možném, a to vše doprovází krásný hřeben s parádními rozhledy. Přidává se k nám nějaký maďar minimalista, doopravdy ani mě by tu v předB7 době nenapadlo jít jen s ledvinkou, Honza s ním mluví, v angličtině je Honza na první pohled na mé úrovni, docela zábava ho poslouchat.  Po celkem krásném a náročném seběhu přebíháme most přes řeku Bystricu a dostáváme se zase k občerstvovací stanici.

Stará Bystrica (54 km)

Občerstvení je opět jen venku, není to tady tedy na dlouho, protože hospoda je ještě zavřená, jsme prostě moc rychlí a venku je jednoduše zima. Ale je tu cola, dobrá houska a hlavně luxusní koláče, takže se dobře najím, ale zima mě už žene dále. Během mého stravování se bavím rozhovorem Maďara a postaršího pána Slováka, který zde zajišťoval občerstvovací stanici. Pán anglicky nerozuměl ani slovo. Hned při tom se mi vybavila myšlenka, že asi nějak podobně to bude i na maďarské Mátře, na kterou letos chci vyrazit.

Stará Bystrica-Velká Rača

Je ráno, a my jdeme vstříc další vertikální prasárně, která nese název Rozhľadna na Bobovci. Píšou zde 45 minut, to je nesmysl, však to je jen takový kopeček. Tak tedy jdu za Honzou Suchomelem, který to jde nějak freestyle, ale tak jdou všichni tak co, možná že je ta cesta správná. Musím se přiznat, cesta správná nebyla. Vedla trochu jinudy. A z toho plynulo, že jsme si výstup zkrátili asi o půl kilometru. Doopravdy uřícený asi po 25 minutách lezu na vrchol, kde potkávám takové hvězdy jako je Aleš Zavoral a i hvězdné duo Toma Štveráka a jeho strýce. Už tady začínám tušit, že dnes tenhle závod dokončím. Totiž po 60 kilometrech na mě stále nedošla žádná velká krize.  Jsme přímo u rozhledny, kde nás čeká kontrola, ale naštěstí ne přímo na rozhledně, jak to je ve zvyku na akcích našeho českého ultramistra Oláfa. Tak tedy rychle sbíháváme dolů na asfaltovou cestu, Honza Suchomel už mi bohužel utekl, a tak se držím Petra Jurči a Maďara. Dovedou mě správně, ale jejich tempo mi nesedí a tak jim odbíhám. Stoupání na Velkou Raču bylo technicky nejtěžší na celém závodě, protože zde, asi na jediném místě celé trati je neprošlapaná stezka, plná sněhu. Ale v dáli vidím nějakou modrou bundu, sakra, buď Honza Suchomel nebo Tom Štverák. Obě varianty by byly luxusní. Tak se tedy prokousávám až pod vrchol Malé Rači, zde dávám gel, a směju se ukazovateli, který říká, že na Velkou Raču je to 45 minut. Jaképak copak, 100 výškových metrů to zvládnu za 15 minut, nejsem žádný amatér. Pravda ale byla, že to bylo skutečně jen 100 výškových, ovšem mega dlouhým traverzem, místy jsem nevěděl, jestli běžím dobře, protože jsem čekal, že někoho potkám v protisměru, ale byl to jen můj blbý odhad tratě. Asi po 40 minutách od rozcestníku dorážím na vrchol Velké Rači, kde odbíhá nějaký prcek. Věděl jsem, že je to můj dobrý kamarád Tomáš Štverák. Spěšně utíká dolů, asi mě taky vidí, ale mě se při seběhu běží luxusně a Toma dobíhám. Tom mi říká, že mám životní závod, a že ho klidně můžu předběhnout. Síly sem měl, o tom žádná, ovšem věděl jsem, že je dobrý nápad doběhnout s ním a jeho strejdou a proto se na tom i dohodneme, což se ve výsledku ukázalo jako dobrý manévr. Možná bych totiž byl v Čadci i o půlhodinu rychleji, ale nakonec by mě stejně klepli. Tak tedy dobíháme na kontrolu u sjezdovky Laliky na Velké Rači, dáme si čaj a pokračujeme nekonečným seběhem až dolů k bufetu na Dědovce. Tenhle seběh byl celkem dost nudný a dlouhý, doopravdy mě moc nebavil, ale síly stále neubývaly.

Bufet u sjezdovky Dědovka(75 km)

Tato občerstvovací stanice byla nic moc, obsluha spíš čekala na lyžaře a k nám se moc vlídně nechovala. Zde jsem ještě dokonce potkal naposledy Honzu Suchomela. Dal jsem si párek v rohlíku a gulášovou polévku, také 3 dcl kofoly. Doběhl nás Petr Jurča a Maďar, takže jsme rychle pojedli a vyrazili vstříc Oščadnici. Zde byla rozhodně nejslabší občerstvovací stanice.

Oščadnica, Dědovka- Čadca

Po občerstvovací stanici nás čekal asfaltový dýchánek až do centra Oščadnice. Připojuje se k nám Petr Jurča a celkem pohodovým tempem vyrážíme na vrchol nikde v území nikoho, navíc nás blbě vede GPS. V jednom místě se od nás odděluje Petr, ale my se štěstím dorážíme k sjezdovce, kde měla být (jak se později ukázalo) kontrola. Bohužel kvůli špatného GPS záznamu, který na facebook přidal Mario, nabíráme špatný směr a opět bojujeme s houštím. Ztrácíme moc času, ani nevíme, kudy dál, vůbec mě to nebaví, nadáváme na vše v okolí. K tomuhle divokému bloudění patří ovšem zážitek, se kterým se rád podělím. Stoupali jsme souběžně se stopami medvěda. Úžasný moment. Tak se tedy pomocí značky dostáváme na Kalinový vrch, kde zjišťujeme, že jsme minuli kontrolu. Voláme Romanovi, který říká, že je to ok a až pokračujeme dál. Tento úsek z Oščadnice na Kalinový vrch byl suveréně nejhorší moment v závodě, díky již zmiňovanému špatnému GPS záznamu. Prostě já té krabičce nevěřím, to že mi změří kilometry na tréninku je sice moc fajn, ale v závodu je jistota mapa a itinerář. Ale to k tomu nějak patří, chyba, jak se ukázalo, nebyla na straně ani GPS, ani Michala, takže to byl vlastně osud a aspoň jsme viděli ty stopy. Z Kalinového vrchu spěšně sbíháváme na železniční stanici do Oščadnice, seběh je krásný, ale trochu mě trápí krize. U přejezdu na Oščadnici mi Tom odbíhá, ale to není vše. Zjišťuju, že jsem opět a zase ztratil itinerář. Ještě, že mám GPS záznam. Na železniční stanici nastupuje týpek, který vzdává kvůli toho, že závod není spravedlivý a všichni si to zkracují. Zpětně se už k tomu člověk ani nechce vyjadřovat. Poměrně smutná záležitost, že si někdo krátí ultrazávody. V ultra jde přece hlavně přemoct sám sebe a ne to za cenu zkracování vyhrát, ovšem to bych zase tímhle výrokem urazil vítěze, kteří trať absolvovali poctivě celou. Nicméně pár borců před námi už tak čisté svědomí nemělo, což je škoda. Ale zpět do Oščadnice. Tak tedy volám tátovi, že jsem ztratil itinerář, ale že to mám na GPS a ať se zeptá, jestli můžu pokračovat. O 5 minut později táta volá, že bez problému. A tak vyrážím na nějaký kopec, vůbec jsem netušil, že tady nějaký bude. Opět jsem neodhadnul trať, totiž domníval jsem se, že do Čadce je to po asfaltu. Tak tedy stoupáme rozbláceným podkladem někde k osadě Kyčera, kde nás GPS vede zle. Já jasně vidím značení, volám synky, ať jdou za mnou, ale oni ne a ne, Tomáš mi říká, ať si běžím, kde chci a tak sem se na ně naštval a do Čadce jsem jim utekl sám. Krásným seběhem se dostanu na okraj opěvované Čadce, a musím uznat, že je doopravdy luxus tamějších obyvatel mít krásné kopce nad panelákem. Ptám se tedy místních domorodců kudy, ale oni mě posílají nějak divně a tak raději volám tátovi. Ten mi říká, ať běžím dolů. Tak jsem nakonec oběhl celou Čadcu, byl to trochu kufr, ale nevadilo mi to, a po 100 kilometrech vidím tátu a dostávám se k další úžasné občerstvovací stanici, která se nacházela v prostorách místního gymnázia.

Čadca (100 km)

Dobíhá mě Tomáš, a tak rychle pojím, dám klasicky colu, trošku si popovídám s otcem, dolívám colu do láhve a běžím vstříc dalšímu dobrodružství. Chlapi vážně díky, ale já už musím dál.

 

Čadca-Nesluša

Euforicky běžím skoro i do kopce, což mělo nakonec i důsledek v podobě menší krize. Už se nic zajímavého nestalo, snad jen to, že mi to do kopce trvalo trochu déle a usínal jsem v něm, ale nějak rozumně jsme dorazili až na rozhlednu Marťákov kopec, kontrola naštěstí není až nahoře na rozhledně, takže vše je ok. Na chvíli si sednu, ale hned vyrážíme dále. Do Nesluši už to nějak jde, až na to, že nemám pití, a utíká mi Tomáš a Michal, ale při seběhu valím jak nikdy a v Nesluši doháním hvězdné duo. 4 kilometrový běh přes Neslušu byl opět nic moc, vesnice na konci světa, rozbitá základní škola, baráky fakt hnus, pajzly na každém druhém rohu, nekonečný asfalt. Ale s pomocí Boží dorážíme na občerstvovací stanici, po které jsem už volal jako po smilování.

Nesluša(120)

Jsme tu, někdo nás fotí, já to ale nevnímám, cítím únavu a chci jen colu a výborné koláčky. To vše mě nakopne do závěrečné etapy. Začíná druhá noc. Konec bude doopravdy zábavný.

Nesluša- Kysucké Nové Město (cíl)

 Petr Jurča nám definitivně utíká a my nekonečným asfaltem vyrážíme na Majtánky, osada, která se může pyšnit tím, že je doopravdy na konci světa. Už se to táhne, nebaví mě to, nastává opět drobnější krize, ale kluci mě táhnou a já se jich držím zuby nehty. Někde před Majtánkama vidíme nějaké Slováky, jak si opékají párky, doopravdy neskutečný pohled, u nás vidět člověka venku i v létě je spíš dílem náhody, nebo naprostého zázraku. Tak tedy docházíme nekonečným traverzem ke kapličce na Majtánkách. Posledních 6 kilometrů už mi pocitově připadá jako „zabíjárna“, a to jsem si na 50 říkal, že už jen 80. Ale kousnu se, dorazíme za pomocí všeho v okolí na vrchol Tábor, ze kterého už jenom dolů a jsme tam!! Ale seběh byl velmi náročný díky své blátivosti. Nakonec jsme málem kvůli nějakému vtipálkovi zabloudili, přeznačil totiž tak trochu značení. Ale vše dopadlo tak, jak mělo, a už dobíháme do Kysuckého Nového Města, kluci mi utíkají, ale pak tak trochu, samozřejmě úmyslně zpomalují. Nicméně házím za rohem před sportovní halou závěrečný sprint, abych kluky dohnal, a úspěšně dobíháme společně s Tomem Štverákem a Michalem Navrátilem do cíle. Za námi už pouze 40 borců a spoustu nádherných zážitků z tratě.

Po takřka jednom dni dorážím s těmahle „ultradrakama“ do cíle. Asi jediná fotka, která se tátovi povedla

Kysucké Nové Město, cíl (127,3 km)

Tak super, 18. místo bych doopravdy nečekal, hlavní organizátor Roman Minarovič nám gratuluje, potom se přidává i Honza Suchomel, Petr Jurča a všichni tihle draci. Na chvíli posedím, poděkuju Tomášovi, že mě dotáhli až sem, podívám se na startovku, na vítěze 4 hodiny, což je dost, ale co už, mojí dobrou náladu tenhle nepodstatný fakt nezkazí. Popovídám si s pár borci, pojím, ale hlavně jdu rychle do sprchy. Zajímavé je, že vůbec, ale vůbec necítím únavu. Hodně jsem se divil, jak to, že jsme nedostali žádný diplom nebo tak, ale nakonec Romanovi diplomy došly a tak mám doma na dveřích další do sbírky. Po sprše ještě chvíli debatuju se závodníky, třeba s Ivanem Mudroněm, ale už se mi chce po týdnu být chvíli doma a tak asi po půlhodině se rozloučím se všemi a vyrážíme směr Třinec. V autě ještě chvíli něco mluvím, ale cestou na kebab do Třince usínám v Jablunkově. Asi po 26 hodinách konečně spánek.

Dej mi pokoj tati, mám za sebou 130 km, neotravuj mě s focením

Solidně nabouchaná výsledková listina, ani nechápu, jak jsem se objevil na 18. Místě

S elitní společnosti v cíli

Statisticky…

Čas 22:52, společně s Tomášem Štverákem a Michalem Navrátilem 18. místo, 127,3 kilometrů/5560 výškových metrů, 2. letošní stovka, 3. stovka v životě, 1 den nádherně strávený na Kysucích.

Jak jsem spokojený s výkonem pořadatelů

Není to třeba komentovat. Pořadatelé si zaslouží 1, a k hvězdičce jim chybí jen to, že mi chybělo značení v některých městech a vesnicích, ale zase to se dalo přežít. Poměr cena/ výbava neskutečný, za celý závod jsem utratil pouze 1 euro, občerstvovací stanice byly vybavené dokonale, ani mi vůbec nevadilo, že byly venku. Závod můžu stoprocentně doporučit. Trasa nádherná, ale osobně bych přidal ten první kopec, který jsme traverzovali. Diplomy nádherné, čelenka se bude taky hodit. Ochota na občerstvovacích stanicích neskutečná. Jednoduše nemá se moc chválit, ale tady to ani jinak nejde.

Po závodě

Dorážím s kebabem v ruce domů, hodím „statusek“ na facebook (to pro mě bývá většinou vyvrcholení závodu), na chvíli poslouchám hudbu, píšu si s přáteli, ale po chvíli usínám hlubokým spánkem. Mám toho dost. Den po závodě chodím jako tučňák, bolí mě pata, ale odpoledne vyrážíme do sauny a užívám si pohody. Po sauně mě dokonce nebolí ani pata. Euforie stále je, ale musím říct, že na Ledopádech jsem podal větší výkon. 127 km bez větší krize je totiž super, i čas byl takřka luxusní, ale 100 km na Ledopádech s pekelnou krizí od 50 kilometru byl prostě výkon větší. Dostávám přes facebook pár gratulací, což vždy potěší, stavím se do babičky, zkrátka nádherná neděle. Ještě v pondělí samozřejmě bez tréninku, ale v úterý už vyrážím na 2 klasické Javce.

Závěrem bych chtěl poděkovat´

-hlavně Tomášovi Štverákovi a Michalovi Navrátilovi za to, že dle dohody se mnou doběhli do cíle, fakt super chlapi!

-také Honzovi Suchomelovi, který byl po mém boku prvních 50 kilometrů

-Romanu Minarovičovi za to, že mě pustil na start, a taky jemu i dalším organizátorům za nádherný závod na Kysucích se špičkovou organizací

-Mariovi Martincovi, který mi prakticky zařídil to, že jsem na závodě mohl startovat sám, bez něj. Nakonec to musel kvůli horečce zabalit na první občerstvovací stanici. Ale Mario díky moc!!!

-mým přátelům, kteří mě vždy podporujou a to jak na facebooku, tak třeba i mimo facebook. Někteří, jako například Matěj Latka mi dělali den před závodem servis na lyžáku, což je fakt super J

-týmům Syncy z Podjavorovego, NVPP a Lepus.cz

-samozřejmě Bohu, bez něj by to bylo vše prázdné a o ničem

-a na závěr rodičům, speciálně mému taťkovi, který mi poskytuje neskutečný servis a věnuje mi megamoc času, mámě, která mi vždy po závodě vypere a přináší takový ten názor z druhé strany, jakože až pořád neběhám a tak J

Co mě čeká a nemine

-Kysuckou stovkou běžecká sezóna ani nezačíná a tedy ani nekončí, takže stále tréninky, za březen bych chtěl 450 kilometrů, uvidíme, jak povolí zdraví

-23. Jarním Šluknovskem, parametry tratě vypadají slibně, 110 km s převýšením 4800, Oláf a Egon si asi přečetli o novém trendu zvaném SKYRUNNING

-Lázova stovka (109 km/3300 vm) na konci 4. měsíce, která je zařazená do CS1000 a pořádá jí náš věčně vtipkující Slovák Slavo, na kterého se už těším, až ho poznám osobně.